Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Good morning

Authors note: Pro ty kteří pokračují až od této kapitoly (že ty předchozí četli před 22.9.2023), tak doporučuji si přečíst taktéž novou "kapitolu" s názvem úvod - která je hned na začátku.
A případně bych velmi ráda slyšela nějaké návrhy (do komentářů předpokládám) co se týče časového rozložení vydávání kapitol - tedy jak to vyhovuje nejvíce.
I. Lagardère

-----------------

Na tváři ji pošimral paprsek ranního slunce a Hermiona se začala pomalu probouzet. Zívla si, protáhla se a pomalinku začala otevírat své oči. Při protahování se ještě převalila na druhý bok. V tom se ale zarazila. Jako by vedle sebe někoho čekala. Avšak když plně otevřela oči, ujistila se, že je v pokoji sama. Byl to vskutku zvláštní pocit, nedalo jí to a začala nad tím přemítat.

Po chvíli jsem si přece jen na něco vzpomněla. Ale nebyla jsem si jistá, jestli se to skutečně stalo či nikoli. Včerejší rozhovor s Luciusem jsem si pamatovala do detailu, ale to, co se později v noci mělo údajně stát, mohl a s velkou pravděpodobností i byl, sen. Vzhledem k tomu že jsem posledních několik dní poměrně dost blouznila a nemohla rozeznat sen od reality, nebylo by to nic zvláštního. Co když jsem měla prostě jen opravdu hlad, a mé podvědomí mi prostě naservírovalo do snu imaginární procházku do kuchyně?

Přemítala jsem a snažila se vzpomenout na každý detail. Doufala jsem, že podle toho bych mohla rozpoznat sen od reality. Nebylo to však tak jednoduché. Postupně se mi na mysl dostal obraz oné kuchyně, pak to, jak jsem si brala z ledničky jogurt, následný rozhovor s Dracem a dále to, jak jsem mu po mém poněkud ponižujícím zhroucení, usnula v náručí. Velmi matně jsem si vybavovala, co následovalo. Ačkoli, po chvíli se mi vzpomínka přece jen trochu rozjasnila. To, jak jsem cítila pevné paže ukládající mě do mé postele a následně přikrývajíc. Avšak po chvíli mne ono teplo začalo opouštět. Moje podvědomí jej chtělo zpět a já vlastně taky. A opravdu. Nevím, jak se to stalo, ale po chvíli se to příjemné teplo opět vrátilo a já, jenž sem jím byla přitahována jako magnet, neváhala jsem ani chviličku, abych se přitulila. Bylo mi tak krásně. Ty pevné paže, jenž mě po chvíli objaly, my opravdu dávaly opravdový pocit bezpečí. A přes to všechno špatné, co se mi za posledních dní stalo, se mi na tváři vykouzlil lehký úsměv a já spokojeně oddechovala. Vážně mi tohle opravdu chybělo.

Cítila jsem, jak mám horká líčka, jistě jsem musela být červená jako rajče, ale nemohla jsem si pomoc. Ty vzpomínky byly opravdu tak živé, že jsem z toho ty dojmy a prožitky opravdu intenzivně pociťovala. Opravdu se mi zdálo o Dracovi, něco – něco takového? To je tak zvláštní. Měla bych se cítit pohoršeně a nepříjemně. Ale ani jeden z těchto pocitů mi v tuto chvíli nebyl ani trochu blízký. Už před nějakým dnem jsem si samozřejmě všimla, že mé postoje k Dracovi se poněkud změnily. Vlastně celé smýšlení o něm. On, choval se tak odlišně, než jak si jej pamatuji. Ne že by mi ta změna nějak vadila, naopak. To však ale neznamená, že mi má moje mysl a představivost naservírovat něco takového do snu?! Určitě je to kvůli Ronaldovi, kdy se teď podvědomě snažím k sobě nalézt druhou polovičku. A protože Draco je jediný muž, s nímž jsem v poslední době trávila čas (eh – Luciuse nepočítám), jistě je to důvod, proč to byl právě on, s kým jsem ve snu chtěla sdílet lóže.

Teď jsem se spíš zamyslela ale nad tím, jak rychle jsem se usnesla, že to byl sen. Není přece jen nějaká možnost, že by to byla skutečnost? Ale pro Merlina, ovšem že ne! Copak by si za mnou Malfoy lehl někdy do postele? To že se změnil, prostě neznamená, že by se ke mně měl teď po nocích tulit! Nechápu, jak jsem si něco takového mohla byť jen připustit! A pokud by to přece jen byla pravda, nechápu, proč by zmizel ještě předtím, než jsem se probudila. Nedává to smysl. Prostě to byl sen a hotovo.

Moje podvědomí se mi prostě snažilo podstrčit nějakou mužskou ochranitelskou náruč a čirou náhodou to byl prostě jen Draco. Nic víc v tom nebudu už hledat. Snažila jsem se uzavřít svůj vlastní monolog. Och pro Merlina. Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit něco takového. Byl to přece jen hloupý sen. Takže fakt doufám, že žádný další sen už nebude, i když, co by se mi tak asi mohlo zdát o Malfoyovi že.... V ten moment mi líčka opět zrudla, a jestli předtím hřála, tak teď už vyloženě vřela. Snažila jsem se vzpamatovat, a dát do kupy, ačkoli to nebylo, tak jednoduché, jak jsem čekala. Jistý výjev jsem teď prostě nemohla vymazat ze svojí představivosti, takže jsem teď jen tak ležela rozpláclá na posteli rudá až na zadku a snažila se myslet na cokoli jiného než na muže se jménem Draco Malfoy.

Když už jsem byla téměř v klidu, smířená s nadcházejícím vstáváním, někdo zaklepal. Rychle jsem se přikryla, neb jsem byla příliš odhalená na to, abych se tak mohla ukázat komukoli, kdo žije v tomto domě. „Dále!" řekla jsem hned, jak jsem byla připravená návštěvě čelit. „Dobré ráno." Usmál se na mě už ve dveřích Draco a nesl mi nějaké flakónky s lektvary, které jsem ještě nějaký den byla nucena pít. Jak se ke mně blížil, musela jsem si ho prohlédnout. Na sobě měl černé kalhoty, jenž s velkou pravděpodobností patřili k obleku, ačkoli mu vrchní část těla zakrývala pouze tmavě šedá košile, jejíž rukávy měl ohrnuté k předloktí. Nemohla jsem se na něj vynadívat, obzvláště ty ruce neustále přitahovaly můj pohled. Když však přisel Draco k mé posteli blíže, můj pohled sklouzl trochu níže a v ten moment mi moje milá představivost vyobrazila v mysli onen výjev, který rozhodně není zveřejnitelný publiku mladšímu osmnácti let, díky čemuž se mi opět jako na povel zbarvily tváře do červena. Nemohla jsem si prostě pomoc, byl až příliš moc blízko. Příliš.

Až teďjsem si uvědomila, co dělám a svůj pohled jsem přemístila na jeho obličej. S hrůzoujsem zjistila, že se na mě celou dobu Draco dívá. Měl teď lehce pozvednuté pravéobočí a na rtech mu pohrával pobavený úšklebek. „Nemáš náhodou horečku? Úplně hoříš."Poznamenal poněkud pobaveně, ačkoli se to snažil skrýt. „Um – Co? Ovšem že-" „Věř,že to teplo co z tebe sála, cítím až sem." Přerušil mě a bylo na něm vidět, že sezačíná bavit čím dál víc. „No, je vlastně pravda že mi je teď trošku špatně." zalhalajsem, a rychle vypila oba lektvary, jenž mi Draco donesl. Ten na to nic už neříkal,a když byl v půli cestě na odchodu, zastavil se. „Spalo se ti dobře?" Překvapenějsem zamrkala a trošku nejistě jsem odpověděla. „Jak jsem večer ulehla, tak jsemse ráno probudila. Vyspala jsem se krásně." Když jsem teď sama sebe slyšela nahlas,tak jsem si nebyla jistá, jestli přesvědčuji Draca nebo sama sebe. Nicméně jsemasi přesvědčivě zněla, protože Draco přikývl a s lehkým ačkoli trochu napjatým úsměvemzmizel za dveřmi.