Hard case || Larry ✔

Epilog

"Jsi si jistý, že tam chceš jít?" po dlouhé půl hodině jízdy, padla konečně první věta. Celou dobu bylo v autě ticho, docela tíživé ticho, které by normálně každého ničilo. Starší muž si prohlédl svého přítele, který si nervozitou kousal nateklý ret. 

"Nemám na výběr, Hazz," vydechl Louis a podíval se na dům, který ještě před pár dny nazýval domovem. Cítil, jak se mu ruce třesou a nevěděl, jak to zastavit. Podíval se na jmenovaného, který ho s malým úsměvem vzal za rozklepanou a opocenou dlaň. Tím svého chlapce trochu uklidnil.

"Vždycky máš na výběr," snažil se ho Harry podpořit, aby chápal, že tu jsou na to spolu a on ho bude za každou cenu ochraňovat.

"To je jenom fráze, Harry. V tomhle nemám na výběr," uchechtl se Louis a volnou rukou si prošel své neposedné vlasy, aby mu nepadaly do očí. "Musím se jim postavit, říct jim všechno pořádně do očí a zbavit se jich," brunet se zhluboka nadechl, věnoval Harrymu úsměv, než ještě promluvil: "Jdeme," vydechl, popadl do své ručky papíry a společně vystoupili z auta. Menší chlapec počkal, až k němu jeho přítel dojde, chytí ho za ruku a teprve potom se společně rozešli k domu.

"Zvládneš to," usmál se Harry a políbil Louise do vlasů. Ten přikývl a nechal své klouby, aby se dotkly dřevěných dveří. Několikrát zaťukal, pevně stiskl větší ruku a čekal.

Dveře se otevřely za pár minut a stál v nich Steven, který se nechápavě zamračil a prohlédl si nově příchozí. "Co chcete?" zeptal se jich nepříjemným hlasem a Harry už v té chvíli chtěl zlomit jeho nos, aby ho viděl krvácet. Zdál se mu nechutný, slizký a pořád se díval na jeho malého chlapce. Proto Harry pustil brunetovu ruku a omotal svojí kolem jeho pasu, aby si ho přitáhl pořádně k sobě a tím všem ukázal, že mu Louis patří.

"Jdu si promluvit s rodiči. Uhni, než se naštvu," odpověděl arogantním hlasem Louis, i když to byla jen přetvářka. Měl totiž pocit, že se každou chvílí pozvrací, jaký měl z tohohle strach.

"Fajn. Jsou v kuchyni, ale být tebou, tak nejdu s ním," pokrčil Steven rameny, nechal otevřené dveře a zamířil nahoru, aby nerušil. Louis to neřešil. Potřeboval s sebou mít zelenookého jako podporu. Sám by tam nešel, protože měl ze svého otce strach a matce nedůvěřoval.

"Jsem tu s tebou, ano?" ozval se Harry a tím dostal Louise ze zamyšlení. Ten s povzdechem přikývl a natáhl se pro polibek, který mu byl bez problému věnován. Potom se společně rozešli dovnitř a Louis Harryho vedl do kuchyně.

"Co tu chceš?" zavrčel otec, když Louis vešel dovnitř. Za ním se vynořil vysoký učitel s arogantním úsměvem na tváři. Neměl strach a musel svého malého chlapce ochránit.

"Raději se posaď, tati. Musíme si vážně promluvit," zavrčel brunet a propálil svého otce pohledem. Hodil na kuchyňský pult složku, ve které bylo to, co pro dnešek potřeboval.

"Co si o sob-" Louisův otec už chtěl křičet, ale Harry věděl, že tohle by modroočka jenom rozhodilo a proto rychle zasáhl.

"Sklapněte a udělejte, co řekl. Ještě teď jsem naštvaný za to, co jste mu udělal. Nechtějte, abych vám to oplatil," zavrčel Harry a Louis se po jeho slovech musel usmát. Stále byl nervózní, ale měl tu po boku někoho, kdo by pro něj udělal všechno, takže neměl takový strach. Vydechl všechen přebytečný vzduch z plic, když se jeho otec skutečně posadil, i když bylo vidět, že by po Harrym nejraději skočil. Každý by poznal, že jejich souboj by měl jen jednoho vítěze a Louisův otec to rozhodně nebyl.

"Díky," pronesl modroočko sarkasticky a společně s Harrym se posadil na proti svým rodičům. "Přišel jsem sem, protože si potřebuju něco vyřídit," nastala chvíle ticha a Louis otevřel složku, ze které vytáhl zásadní věc, která pro něj znamenala hodně. Právě teď před Harrym řekne pravdu, co se skutečně stalo.

Louis hodil věc na stůl a sledoval, jak se jeho rodičům rozšířily zorničky, když se na to podívali. "Mysleli jste si, že jste se všech fotek zbavili, ale ne. Schoval jsem si to už dávno, jelikož to měla být památka na všechno dobré a místo toho je to jediná památka, kterou mám na ní," zavrčel Louis a ukázal na hnědovlasou dívku, která byla na jejich rodinné fotce.

"O tomhle kurva mluvit nebudeme!" zaječel otec a praštil naštvaně do pultu, až všichni nadskočili. Dokonce se v očích Louisovi matky objevily slzy, když do svých drobných ruček vzala fotku, aby si jí pořádně prohlédla.

"Ale budeme a uklidněte se, pane Tomlinsone," ozval se znovu Harry a položil svojí ruku na stehno svého přítele, aby ho mohl uklidnit.

"Ty jsi mu řekl o tom, co se stalo?" zašeptala žena, která za celou tu dobu nic neřekla, ale teď musela. Musela se ozvat, protože i ona toužila po tom, aby  se o tom mluvilo.

"Ne," Louis se podíval na svojí matku a vzal jí fotku, protože měl strach, že o ní přijde. Tahle byla nejdokonalejší, kterou vlastnil a nechtěl o ní přijít. "Ví, že se něco stalo, ale nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. Zakázali jste to, ale já už nehodlám mlčet. Chci mluvit o její smrti a o tom, že za to všechno viníte mě, že mě nenávidíte za to, že jsem jí nedokázal ochránit, i když to ani nešlo," pronesl Louis a po té nastalo ticho.

"Obhajuj se," uchechtl se Louisův otec a Louis na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl.

"Vím, že jsem jí měl ochránit. Byl jsem její starší bratr, ale bylo mi deset. Nemohl jsem jí zachránit před třemi dospělými muži, což vy jste nebyli nikdy schopní pochopit. Nikdy jste si nevyslechli, jak bylo mě, když jsem tam klečel a sledoval ty muže, jak znásilňují mojí malou sestřičku a potom mě nutili se koukat na to, jak ukončují její krátký život. Nebyla to moje vinna a já to už vím. Snažil jsem se, co jsem mohl, ale zachránit jsem jí nemohl. Budu si to vyčítat do konce života, že jsem nedokázal udělat víc, ale bylo mi deset!" Louisovi po tvářích tekly slzy. Před sebou měl ty vzpomínky z té noci.

Díky tomu, že jeho sestra zemřela, se jeho rodina rozpadla. Otec ho začal vinit za její smrt a nikdy se přes to nedokázal přenést. Jako kdyby to byl právě Louis, kdo zabil tu malou osmiletou holčičku.

"Tvoje vina je, že jsi jí tehdy večer vzal ven!" zakřičel otec a díval se na tu fotku. "Kdybyste neutekli, tak nám nikdy nevezmou dceru a je to jen tvoje vina!" bylo jasné, že s otcem není žádná domluva.

"Mrzí mě to, Lou," zašeptala jeho máma. "Nikdy jsme nemysleli na to, že i ty jsi ztratil člena rodiny. Byla to i tvoje sestra, stejně jako naše dcera. Nezasloužil sis od otce takové chování. On lituje toho, co ti kdy udělal, ale nikdy to nepřizná," máma mluvila dál. Otec jí kupodivu nepřerušil. "Snažil se svalit vinu na kohokoliv, když ty muže nikdy nedostali," dodala a opatrně Louise vzala za ruku.

"Děkuju, mami," usmál se slabě Louis a cítil, jak ho Harry pevně stiskl za stehno, aby mu připomněl,  že tu je pro něj.

"Sestřička mi strašně chybí. Stejně jako vám a nikdy nebyl můj úmysl, aby jí někdo ublížil a rozhodně ne tak, jak se to stalo. Miloval jsem jí a mrzí mě, že jsem jí tehdy vzal ven," řekl Louis a schoval fotky zpět do složky. "Chtěl jsem, abyste to věděli. Také chci, abyste věděli, že odcházím. Stěhuju se k Harrymu."

"Lou," vydechla matka.

"Víte... Já jsem chtěl jen uzavřít tuhle poslední kapitolu za... ní," Louis nebyl ani schopen vyslovit její jméno. "Promluvit si s vámi a říct vám to do očí. Teď můžu postoupit dál a vy snad taky."

"Měl bys jít," otcův hlas byl tichý a měkký. "Nezasloužím si být tvým otcem. Ne potom všem, co  jsem ti udělal. Jdi a buď šťastný s kým jen chceš," s tím se muž otočil a opustil místnost. 

Víc Louis nepotřeboval. Věnoval své mámě objetí a slíbil, že se ještě uvidí. Pak vzal Harryho za ruku a vykročil ze dveří svého starého domova. Vstříc budoucnosti bez bolesti a s mužem, který mu snad dá tolik lásky kolik jen potřebuje.

Není to takový epilog jaký by si tenhle příběh zasloužil, ale chtěla jsem ho už dokončit. Vím, že si ho většina stejně nejspíš nepamatuje, ale doufám, že se vám to líbilo a třeba si to přečtete znovu. Omlouvám se za nesrovnalosti. Přece jen rok je rok.

Všem moc děkuji za podporu :)

_LarryLS1_