(NE)dobrovolná rukojmí

8 (upraveno✔)

Když se vzbudila, byla již místnost zalitá sluncem. Protáhla se a zívla. Jakmile spustila nohy z postele, otevřely se dveře. Prsty se jí zabořily do dlouhých chlupů krémového koberce. Vzhlédla. Stál tam ten sekuriťák ze včera. Zhluboka se nadechla. Ten přihlouplý úsměv mu pořád visel na obličeji. Chtěla se zahrabat zpět do postele a schovat se pod peřinu, ale potřebovala na záchod. Nazula si baleríny a proklouzla kolem něj. Když se vrátila, seděl u stolu.

„Přinesl jsem vám snídani," ukázal na míchaná vajíčka, slaninu a pár proužků červené papriky. Jak štědré.

„Děkuju," pokývala hlavou a čekala, až odejde. Jeho přítomnost jí byla nepříjemná. Všimla si, že na ni zírá. Rozpačitě si sedla na postel a přehodila pravou nohu přes levou. Místnost pohltilo trapné ticho.

„Nebudete jíst?" řekl a ušklíbl se.

„Teď nemám hlad," zakroutila hbitě hlavou.

„Mimochodem," vstal a přešel k ní. Vyděšeně sebou trhla. „Lorenzo."

Natáhl k ní ruku. Neochotně ji stiskla. Stojíš moc blízko, pomyslela si.

„Aneta," vypravila ze sebe.

„Krásné jméno, pro krásnou ženu," vydechl a vydal se ke dveřím. Dívala se za ním. Třiatřicetiletý muž s krátkými tmavými vlasy a knírem se jí vůbec nezamlouval. V jednom uchu se mu zaleskla malá stříbrná náušnice. Modlila se, aby se už neukázal. Oklepala se. Jakmile se za ním zaklaply dveře, vrhla se na snídani a doufala, že ještě nevychladla.

Znuděně přecházela po místnosti. Po tom co prohledala veškeré šuplíky a zásuvky a zjistila, že nenašla nic užitečného, přemýšlela co teď. Sedla si na do tureckého sedu na bílou kožešinu rozprostřenou před oknem. Zírala na klidnou hladinu rozsáhlého jezera. Opřela se zády o zeď a čelem o chladné sklo. Zavřela oči a ponořila se do svých myšlenek. Sem tam jí problikla vzpomínka na upnuté bílé triko zvýrazňující svalnaté tělo. Silné ruce. Mentolový dech. Aromatická vůně. Vzpomněla si na příměs citrusů a dřevin doplněnou o aroma moře. Cítila ji již ten den, kdy se poprvé ocitla po jeho boku. Zakroutila hlavou jako by se snažila vyklepat z hlavy veškeré myšlenky na něj. Chtíč ji však pevně obmotal své dlouhé ruce kolem těla. Zaznamenala potřebu jeho přítomnosti. Jeho doteků. Nadechla se. Bylo to už dlouho co ji někdo, kdokoliv, přinutil se cítit takhle. Zaklonila hlavu a povzdechla si. Prsty zabubnovala do skla. V hlavě jí hrála změť několika různých písní. Byla tak zmatená. Najednou zaslechla kroky a pode dveřmi se objevil stín. Skoro okamžitě se otevřely a v nich se objevil Lorenzo. Pohotově vstala a zadívala se do země. Pravou nohou nervózně šoupala po šedivé dlažbě. Co tu zase chce? Zavřel a pomalu se k ní přiblížil. Dělilo je jen pár desítek centimetrů. Vztáhl ruku k jejím vlasům a pár pramenů jí odstranil z obličeje. Ihned uhnula.

„Jsi tak nevinná," pošeptal. Zvedl se jí žaludek. Jeho hlas jí přišel tak oplzlý a nechutný.

„Co prosím?" zeptala se a ustoupila. Narazila však na chladné sklo. Přistoupil k ní a rukama se opřel o okenní rám. Zamezil tak jejímu případnému úniku. Zalapala po dechu. Tohle nedopadne dobře!

„Od té chvíle, co jsem tě poprvé uviděl," začal tiše. Byl tak slizký.

„Tu tvou prdelku," sjel jednou svou rukou po jejích zádech až k jejímu zadku, který tvrdě zmáčkl. Zasyčela bolestí a jeho ruku odendala.

„Když jsem tě pak slyšel, jak říkáš, že už nejsi panna, rozžhavilo mě to ještě víc," zašeptal jí do ucha. Svraštila obočí a tvář pevně přitiskla k oknu. Přála si, aby prostě odešel a nechal ji na pokoji. Ale věděla, že tohle se nestane.