(NE)dobrovolná rukojmí

7 (upraveno✔)

Poslední hodinu jen bezmocně ležela na posteli a zírala do zdi. Hlavou se jí honily události dnešního rána. Byla tak blízko ke svobodě. Stačilo pár kroků a mohla společně s tátou odjet domů. Do bezpečí. Co s ní teď bude? Už nemají důvod držet ji naživu. Povzdechla si. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Marek. Otočila se na záda a pohled zabodla do světle šedého stropu. Stál u zdi a pozoroval ji.

„Co teď se mnou budete dělat?" zeptala se po krátké chvíli ticha.

„Pravid-"

„Mně jsou teď u prdele ta tvá pravidla. Chci vědět, co se mnou teď plánujete," přerušila ho a rychle pokračovala. „Chceš mě prodat, chceš si ze mě udělat svou děvku nebo mě snad zabiješ?"

Upřímně a nahlas se rozesmál.

„Co je na tom tak vtipnýho?" zamračeně se posadila a založila si ruce na prsou. „To vy zasraní mafiáni snad děláte ne? Znásilňujete, mlátíte, prodáváte a zabíjíte ženy."

Stále však nenašla odvahu se podívat do jeho planoucích očí. Přestal se smát, pár hbitými kroky přešel k lůžku a posadil se na jeho kraj. Lekla se a přitáhla si nohy k sobě. Pomalu a mlčky se k ní přibližoval. Přitiskla se k čelu postele. Znovu ne, proběhlo jí hlavou. Pocítila jeho silnou ruku na svém krku. Zakroutila hlavou a ztěžka polkla. Chytil ji za kotníky a stáhl dolů. Ocitla se pod ním, uvězněná pod jeho pětaosmdesáti kily. Začala panikařit a snažila se ho vší silou odstrčit. Její dlaně spočinuly na jeho vypracované hrudi. Pevné prsní svaly, skrývající se pod těsnou bílou látkou, byly jako kámen. Popadnul ji za obě zápěstí a jednou rukou je přišpendlil k matraci za její hlavou. Užíval si ten pocit, že má navrch. Sklonil se k ní. S odporem odvrátila obličej na stranu. Nasál její sladkou vůni. Při vzpomínce na jejich minulý incident u zdi, zaznamenal nový nával vzrušení.

„Kdybych chtěl," začal tiše. Znervózněla. Zkousla si spodní ret a zavřela oči. Připadalo jí to jako celá věčnost, než dokončil větu.

„Byla bys už dávno moje," pokračoval a jeho rty dělilo od její rozpálené hladké kůže jen pár centimetrů. Horký vzduch vycházející z jeho úst se odrážel od jejího napjatého hrdla. Kdyby byl upír, pulzující modrá žíla by ho lákala k zakousnutí. Prsty jemně a pomalu sjížděl po její tváři, dolů po krku až k jejím prsům. Zmítala se, ale její dech se zrychlil. Pousmál se. Věděl, co to znamená.

„Ale ty jsi určitě ještě panna," pošeptal. „A já panny nešukám."

Rychle vstal a zamířil ke dveřím. Ležela jako přibitá. Hlasitě oddechovala a snažila se pochopit, co se právě stalo.

„A mimochodem, my nejsme ten typ mafie. My jen obchodujeme se zbraněmi a sem tam nějakými drogami," mrkl na ni a odešel, aniž stihla něco namítnout. Měla toho na jazyku spoustu, ale slov se jí nedostávalo. Chtěla na něj zařvat, že panna není, ale proč by to vlastně dělala. Vždyť o sex s ním nestojí. Nebo ano? Samozřejmě že ne! přesvědčovala sama sebe. Ale zároveň si uvědomovala, že ji na chvíli přemohl pocit, který o sobě nedal dlouho znát.

„Jsem žena," přemýšlela nahlas. „On je muž. Výjimečně přitažlivý muž. Nutno podotknout. Je to normální. Přitahuje mě jeho sexy tělo. Klasická reakce mého těla na to jeho. Nic víc. Je to normální."

Opravdu to tak je? Zakroutila hlavou, aby zahnala tyhle myšlenky. Jsou důležitější věci, na které by měla myslet. Třeba máma. Táta. Dvojčata. Klára a Denny. Jak na tom vlastně jsou? Hlavou jí proběhla vzpomínka na ležící Denisu s loužičkou krve pod jejími vlasy. Zašklebila se, jakoby olízla citron. Doufala, že je v pořádku. Stýskalo se jí po nich. Byly zvyklé spolu trávit každičký den. Přes týden ve škole, i když spolu moc předmětů nesdílely, a o víkendech u jedné z nich, nejčastěji však u Anety. Všechny tři pocházely z rodin bohatých, přesto tak jiných. Denisa je prostřední dítě. Jelikož oba její rodiče tvrdě pracují a její starší sestra odjela studovat do zahraničí, spadaly veškeré povinnosti spojené s hlídáním jejího mladšího bratra na ni. Sice by si mohli dovolit chůvu, ale podle slov její matky, nikdy žádné své dítě nesvěřila a nikdy nesvěří do péče cizí osobě. A tak měla Denny velké omezení týkající se volného času. Klára je na druhou stranu jedináček. Vymodlené dítě. Její matka je až příliš ostražitá a ochranářská. Vždycky musí mít přehled, co a kde Klára dělá a hlavně s kým. Když se poflakovaly u Kláry doma, chodila je její matka zkontrolovat klidně i 5x za hodinu. Je ženou v domácnosti stejně jako Anetina máma. Aneta je nejstarší dítě. Životem si plula s lehkostí. Její rodiče ji milovali a zahrnovali ji vším, co jí na očích viděli. Natálie, její máma, sice má sem tam ochranářské sklony, ale vždycky věděla, že je na Anetu spoleh. Teda to si aspoň myslela. Do té doby dokud se její dcera nevrátila do domluvených osmi hodin. Ani do desíti. Ani do půlnoci. Aneta si uměla živě představit, jak Natálie panikaří a vyšiluje, když se její první dítě nevrací domů a nezvedá jí telefon. Během hodiny obvolá všechny své známé, zda Anetu náhodou nespatřili. Když se dočká negativních odpovědí, chystá se zavolat na policii. Vtom se domem rozezní zvonek. Natálie pošle svého manžela Adama otevřít. Za dveřmi stojí uniformovaný muž. Natálii vše dojde a rozpláče se. Policista s vážným až lítostivým pohledem vysvětluje, co vědí a co se vlastně stalo. Natálii se před očima promítají ty nejhorší scénáře. Celý život se jí rozpadá. Adam jí podepírá a utěšuje, sám má však co dělat, aby se nezhroutil.

 Aneta zakroutila hlavou a vrátila se zpět do reality. Před ní se rozprostřel velký pokoj. S hlubokým výdechem vstala a přešla k velkému francouzskému oknu. Odhrnula lehkou našedivělou záclonu a vyhlédla z okna. Založila si ruce na prsou a prsty pravé ruky jemně přejížděla přes levý loket. Výhled tu byl ohromný. Zapadající slunce se na vzdáleném konci vpíjelo do obrovského namodralého jezera. Na jeho březích stály vrby. Jejich velkolepé koruny se houpaly nízko nad hladinou. Zdálo se, že dům pluje. Když se však postavila na špičky a přitiskla se na sklo, zahlédla pod sebou kamennou terasu s posezením. Představila si, jak romantická musí být snídaně na terase u jezera při východu slunce. Ona sedící na klíně jemu, panu neznámému, lásce svého života, zabalení v dece, popíjející horkou kávu, užívající si jeden druhého. Ze snění ji vytrhla krutá realita. Uslyšela klapnutí dveří.

„Mimochodem panna už nejsem," řekla a otočila se. Spatřila udivený a trochu pobavený výraz jednoho ze sekuriťáků. Ihned se jí nahnala krev do tváří. Sakra! Nasucho polkla. Měla chuť se zahrabat pod zem.

„Ehm," odkašlal si, aby zaplašil úsměv. „Otec pana Marka před chvílí zemřel. Pan Marek mi nařídil, abych na vás teď dával pozor já."

Stála tam a nemohla uvěřit vlastním uším. Náhle se však ozvalo její podvědomí. Zasloužil si to! Mafián jeden zasranej!

„Jen jsem vás chtěl informovat," kývl a chystal se odejít. Naposledy se otočil a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Zahlédla v jeho očích chtíč. Zvedl se jí žaludek při představě, že by na ni měl sahat. Zavřel dveře a zamkl.

„No aspoň od něj budu mít pár dní pokoj," řekla a šla si lehnout.