(NE)dobrovolná rukojmí

47

Dny ubíhaly a nervozita stoupala. Pomalu se blížila narozeninová oslava, která měla pročistit napětí, které již několik týdnů viselo ve vzduchu. Marek byl neustále zavřený ve své pracovně a se svým týmem promýšlel nejrůznější možné strategie. Kvůli jeho nepřítomnosti se Anetin vztek vůči němu dále neprohluboval, naopak jí začal chybět. Jeho ve většině případů chladný hlas, jeho pohled, kterým viděl do nitra její duše a dokázal ji vždy dokonale přečíst. Michael jí každý večer navštěvoval a sděloval každý nový posun a každou změnu jejich plánu. Také jí popisoval, jak je Marek přepracovaný a vyčerpaný.
Ani teď tomu nebylo jinak. Aneta seděla před malířským plátnem a soustředila se na jemné tahy štětcem. Zároveň poslouchala Michaela, který jí vyprávěl, jak si znovu, již poněkolikáté, prošli všechny případné scénáře a s radostí jí sdělil, že mají vše do nejmenšího detailu naplánované.
"Od tebe se tedy akorát očekává, že jakmile se něco pokazí, půjdeš s jedním z bodyguardů bez protestů pryč," zakončil Michael svou řeč.
Aneta se na něj podívala a odevzdaně přikývla.
"Jsou pozvaní všichni naši dobří přátelé. Celkem tam bude jen kolem 50 lidí, takže nebude problém to uhlídat."
"Bude tam i Isabella?" zeptala se s pohledem upřeným do plátna. Ruka s kulatým štětcem však zůstala nehnutě ve vzduchu.
"Jo, myslím, že jo," odvětil Michael.
"Proč?"
Michael se na ni zadíval a zasmál se. "Protože už dostala pozvánku a bylo by tedy celkem neslušné jí říct, ať nechodí."
"Hahaha," protočila Aneta panenky. "Víš, jak to myslím."
"Protože se jejich rodiny znají již spoustu let. Bylo by poněkud zvláštní, kdyby nebyla na jeho narozeninách."
Aneta ztěžka polkla a odložila paletu na malý bílý stolek. Utřela si ruce do kdysi bílého hadru a otočila se na něj.
"Asi se nemůžu jít projít?" 
"Ne, to teď opravdu nejde," odvětil Michael. 
"Ani jít na chvíli na vzduch?"
"Ne, Anet," zakroutil hlavou. "Už je pozdě."
"Fajn," protočila panenky. "Co teď dělá?"
"Má nějaké jednání," odpověděl Michael.
"Takhle pozdě?" podivila se a pomalu se zvedla.
"Ehm, poslední dobou toho dost zanedbal, povinnosti si hold vyžadují práci dlouho do noci," uhnul Michael pohledem. Aneta sklopila hlavu a povzdechla si.
"Kvůli mě, že?" 
Michael mlčky pokrčil rameny a nechal ji kolem sebe projít. 
"Půjdu se osprchovat a spát," usmála se na něj a otevřela dveře svého pokoje.
Michael přikývl. "Také to půjdu zalomit."
"Tak dobrou," řekla Aneta a ztratila se v místnosti.
"Dobrou," křikl Michael za zavřenými dveřmi. "A hlavně nevymýšlej žádné blbosti!"
Aneta se pousmála. Je zvláštní, jak ji i po tak krátké známosti, dokázal tak dokonale odhadnout. Přešla ke skříni a vytáhla z ní nějaké random věci. Musí to působit přesvědčivě. Po chvilce vyšla z pokoje a nedbale se rozhlédla. Na druhé straně chodby stál jeden z bodyguardů. Pokývla na něj a vydala se do koupelny jako každý večer. Zamkla za sebou dveře a odhodila oblečení na prádelní koš. Počkala dvacet minut, při kterých si pořád dokola opakovala svůj plán a možné komplikace, a poté si kolem sebe omotala ručník a pomalu se vrátila zpět do pokoje. Bodyguard na konci chodby nepojal žádná podezření, což bylo jedno malé vítězství. Zavřela za sebou, shodila ručník a přešla k velkému francouzskému oknu. Pomalu ho otevřela a okamžitě ji ovál chladný vzduch. 
"Musím si vzít něco na sebe," špitla si pro sebe a sáhla po huňatém modrém svetru, který si oblékla. Poté pokývla, zhluboka se nadechla a jednou nohou překročila okenní rám. Špičkou boty nahmatala kamennou římsu a když našla ten správný bod, vylezla ven. Plocha kamene nebyla nijak široká, takže se pevně přidržovala. Chvíli nehnutě stála a teprve když si byla jistá svou rovnováhou vydala se nalevo. Postupně a opatrně našlapovala. Po chvilce se začala římsa zužovat. 
"Do hajzlu!" zaklela a na chvilku se zastavila. Pod ní zela černá prázdnota. Netušila, jak vysoko se nachází a kam by při nejhorším spadla. Zakroutila hlavou a snažila se ty myšlenky vyhnat z hlavy. Věděla, že se musí vrátit, tudy cesta nevede. Vydechla a pomalu se začala vracet. U svého okna si na chvilku vydechla. Zkusím to ještě kousek napravo a když to nevyjde, vrátím se, pomyslela si. Minula pár oken a ve chvíli, kdy už přestávala doufat, zahlédla balkon. Opatrně přelezla nízké zábradlí a když spočinula na šedé dlažbě, oddechla si. Pohlédla do osvětlené místnosti. Vzápětí zalapala po dechu, protože zjistila, že se nachází přímo u Markova jednání. Prohlížela si velký skleněný kulatý stůl, u kterého sedělo hned několik mužů různého věku a rozdílných ras. V čele naproti ní stál Marek, jenž o něčem rozhořčeně mluvil. Když jeho oči vzhlédly, pohotově se skrčila. 
"Do pytle," špitla a snažila se odtamtud zmizet, přestože si neustále opakovala, že ji nemohl vidět. 
                Mezitím Marek zmateně přešel k balkonovým dveřím, aniž by přerušil svůj monolog. Přece to nemohla být ona. Už začínám mít z té únavy halucinace. Vyhlédl na klidnou hladinu rybníku, v které se odrážel zářivý měsíc. Poté se vrátil zpět ke stolu, posadil se a pokračoval. 
"Pane?" ozvalo se za jeho zády tiše. "Mám hlášení od Michaela. Aneta prý není ve svém pokoji, ani nikde jinde." 
Marek se zhluboka nadechl, omluvil se a rázně přešel k balkonu. Otevřel dveře a za zmatených pohledů všech přítomných vylezl na šedivou dlažbu. Studený vzduch ho štípal v nose. Rozhlédl se a když spatřil obrys postavy, tisknoucí se ke zdi, málem ztratil nervy. 
"Aneto!" zvolal a Aneta v tu chvíli ztuhla.
"Vrať se," poručil jí. Aneta se zhluboka nadechla. Skvělý.

"Podej mi ruku," řekl, když už byla na dosah. Přijala jeho pomoc a když mu stála tváří v tvář, zachvěla se. Už je to dlouho, co cítila jeho vůni. Mlčky na sebe zírali.
"Co to má znamenat?" prolomil Marek ticho. Byla na něm znát únava a psychické vyčerpání.
"Chtěla jsem jen na vzduch," mykla Aneta rameny.
"Po té malé mokré kluzké římse?"   
"Není tak malá, ani kluzká," odvětila. 
"Hele na tyhle dohady teď nemám čas ani náladu," řekl otráveně. "Musím se vrátit dovnitř a dořešit to."
"Nebo můžeš jít se mnou na projížďku," vypadlo z ní najednou. Skoro okamžitě svých slov litovala. 
Marek se na ni zadíval a svraštil obočí. "Mám se teď uprostřed jednání s několika zámožnými a nebezpečnými mafiány vypařit a jet s tebou někam, kde je ticho, klid a bezpečno?" 
"Máš pravdu," rozhodila rukama. "Blbej nápad. Prostě se vrátím a-" 
"Jdeme," přerušil ji. 
"Co?" 
"Vypadneme odsud," pošeptal a Aneta zahlédla jiskru v jeho očích. Aniž by stihla zareagovat, chytil ji za ruku a vedl ji k okraji balkonu. Začal přelézat zábradlí.
"To chceš jít po té malé mokré kluzké římse?" zeptala se a založila si ruce na prsou. Marek zakroutil hlavou a najednou zmizel. Aneta se lekla a naklonila se přes zábradlí. Marek se na ni zářivě usmál a dál lezl dolů po kovové zahradní mřížce. Aneta s úlevou vydechla a následovala ho. Neustále se ohlížela, jak daleko jí zbývá. Po chvíli ucítila lehký dotek na svých zádech. Otočila se a zjistila, že ji Marek jistí. Seskočila do vlhké trávy a otřela si ruce. 
"Ještě že tu Petr nestihl vysadit ty růže," prohlásil Marek. Anetu fascinovala náhlá změna jeho nálady. Zdál se být uvolněný, možná dokonce i šťastný.
"A co teď?" zeptala se. "Máš tu všude hlídky, jak se kolem nich dostaneme do garáží?" 
"To nech na mě," odvětil a vytáhl z kapsy telefon. Přikrčili jsme se za keř a Marek vytočil příslušné číslo. 
"Michaeli, pošli, prosím tě, dva nejbližší muže, co obchází, k altánku. Mám pocit, že jsem tam něco zahlédl," prohlásil Marek tiše. "Ať to zkontrolují a ať prohlédnou nejbližší okolí."
"Jo, to s Anetou jsem už vyřešil," odpověděl a zavěsil.
Aneta se na něj překvapeně a ohromeně podívala. Marek se rozhlédl.
"Máme tak sedm minut, než to obhlídnou,"  pošeptal. Aneta si všimla muže v obleku, který právě obdržel příkazy a odešel směrem k altánu. Marek na Anetu pokýval a vydal se ke garážím. Aneta běžela za ním. Když se dostali k autům, ukázal Marek na tmavě modrý sporťák. "Je tichý," vysvětlil. Aneta přikývla a sedla si na místo spolujezdce. Marek sáhl po klíčích schovaných ve stínítku a nastartoval. Pomalu a potichu vyjeli z garáže. Marek objel dům a zamířil k lesu. Jeho taktika vyšla. Nikdo si jich ani nevšiml. Jakmile se ocitli mimo pozemek na nerovné lesní cestě, vydechli si. "Tak tohle bylo něco," prolomila Aneta ticho. Marek se jen usmál.
"A kam vůbec jedeme?"
"Na jedno speciální místo," odvětil tajemně.

Děkuju moc všem, kteří se mnou mají ještě stále trpělivost! Nebojte se, snažím se psát dál. Nejde to teď úplně podle mých představ, co se týče volného času, ale to snad bude časem lepší 🙊😅
Chtěla bych vás jen upozornit, že píšu nový příběh, takový na odreagování od tohoto, abych nevypadla z psacího módu. Koho baví můj styl psaní, mrkněte na to😊

Vaše Elna666