(NE)dobrovolná rukojmí

48

                Asi po 15 minutách Marek přibrzdil a zajel na starou odlehlou silnici, kde kousek od vysokých borovic zaparkoval. Pokýval na Anetu a společně vystoupili. Marek si uvolnil kravatu, rozepl první tři knoflíčky černé košile, protáhl se a zhluboka nasál vlhký vzduch.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se Aneta.
"Pojď," kývl hlavou do strany. "Ukážu ti to."
Aneta se usmála a následovala jeho rychlý krok. Chvilku se proplétali malými smrčky, až se z nich konečně vymotali a ocitli se na travnatém břehu. Aneta zalapala po dechu a Marek se pousmál. Před nimi se rozléhalo jezero, tentokrát z úplně jiného pohledu, než na který byla doposud zvyklá. Kolem dokola nebylo nic jiného než zeleň. Vysoké stromy, tráva, keře a rákos jemně se houpající ve vánku. Ve vzduchu visela vůně lesa a vody. Marek popošel blíž k jezeru. 
"Poprvé od tátovy smrti se cítím trochu svobodně," vydechl. "Daleko od povinností, starostí. Od práce."
Aneta si zamýšleně prohlížela jeho siluetu.
"Víš, často přemýšlím nad tím vším, co se stalo," začal po chvíli ticha. Pohled měl nepřítomný. Aneta z tónu jeho hlasu poznala, že se jedná o něco, co ho možná trápí, nebo je to pro něj důležité a proto přešla k němu. Stoupla si vedle něj a pohled upřela na třpytící se klidnou hladinu jezera. Mlčky vyčkávala. Marek se na ni otočil a zadíval se jí do očí.
"Mám takový pocit, že tvá přítomnost v mém životě má nějaký význam. Že mi tě někdo zezhora schválně postavil, jako překážku, do života," pousmál se.
"No v tom případě jsem byla v minulém životě někdo hodně zlý, že jsem si teď zasloužila takovýhle trest," odvětila se smíchem.
"Mně tvá přítomnost naopak pomohla," řekl a odvrátil pohled k jezeru.
"Já myslela, že tvůj život byl pohodový, než jsem ti zkřížila cestu," prohlásila a její pohled byl stále fixovaný na jeho obličeji.
"To ano," usmál se a na vteřinu sklopil hlavu. "Ale zároveň si mě dost naučila."
Aneta se mlčky pousmála.
"Dříve byl můj život plný pravidel, která se musela striktně dodržovat. Velká část mého dětství byla nalajnovaná do posledního detailu a jakmile něco nebylo, tak jak má, přišel trest. Není divu, že jsem posléze tento způsob života převzal i jako dospělý. Nic jiného jsem vlastně neznal."
Aneta si vzpomněla na jejich první společné chvíle. Marek byl zásadový, chladný a lpěl na dodržování těch pitomých pravidel.
"Pak si mi vstoupila do života ty. Něco tak nepředvídatelného. Byl jsem fascinován každým tvým odporem a ten tvůj pokus o útěk-" odmlčel se a s úsměvem zakroutil hlavou. "To byla fakt zábava. Už v tu chvíli jsem věděl, že nebudeš jen tak ledajaká holka."
"Pro mě to moc zábavné tedy nebylo," založila si ruce na prsou. "Uvědomuješ si, že jsem tě málem praštila kusem dřeva?"
Marek se zasmál. "To bylo skvělý."
"Jsi psychopat," zakroutila se smíchem hlavou.
"Každopádně můj život nabral jiný směr," pokračoval. "Přinesla si mi do něj spoustu starostí a problémů, které mě občas dokázaly vytočit do běla, ale zároveň to bylo něco jiného. Odreagování."
"A ten sex-" řekli oba najednou. Podívali se na sebe a rozesmáli se.
"Ale Simonovi se moc nelíbím, že?"
Markovi rty se roztáhly do obrovského úšklebku. "Rozhodně ne."
Aneta nakrčila s úsměvem nos. "Samozřejmě že ne. Jen slepej by si toho nevšiml."
"Podle něj mě akorát rozptyluješ a působíš problémy, což se mu ani trochu nelíbí," vysvětlil.
"Jo, podobnej názor má i moje máma," povzdechla si. Jejich obličeje potemněly.
"Věřím, že jednou si uvědomí, jakou má skvělou dceru," prohlásil Marek.
"Kéž by, ale spíš ne," zakroutila hlavou a založila si ruce na prsou. "Pro ni jsem jen zklamáním, které začalo ve chvíli, kdy jsem odmítla medicínu."
"Víš co?" otočila se na něj. "I mně tohle celé v něčem prospělo."
Marek se na ni se zájmem zadíval.
"Konečně mě někdo respektoval," vydechla. "Vím, zní to divně, ale vlastně jsem byla celý život jako pták ve zlaté kleci. Jen teď je to jiné. Možná jsem blázen. Neumím to pořádně vysvětlit."
"Asi tě chápu," přikývl. "Ale věřím, že jednou budeš žít plnohodnotný samostatný život plný respektu, úcty a čehokoliv co si jen ty sama rozhodneš."
Aneta se jen pousmála. "Pokud mě někdy pustíš ze svých spárů."
Marek se mlčky zahleděl na nebe. "Dnes je krásná noc."
Aneta zaslechla nějaký zvuk a polekaně sebou trhla. Rozhlížela se kolem sebe a objala se rukama.
"Co se děje?"
"Jen jsem něco zaslechla, asi jen nějaká zbloudilá zvěř," odvětila. Marek se rozhlédl.
"Asi bychom se měli vrátit," prohlásil a nabídl Anetě své rámě. Aneta se ho s úlevou chytila a bok po boku se vrátili zpět k autu. Když dosedli na kožená sedadla rozvibroval se mobil na palubní desce.
"Podívej se, kdo to je, prosím," řekl, mezitímco se snažil vycouvat. Aneta sáhla po mobilu ve chvíli, kdy vibrovat přestal.
"Páni, máš asi 20 zmeškaných hovorů," podotkla Aneta. "Simon, Simon, Michael, Simon, Michael, Michael, Michael, zase Simon, nějaký Oliver-"
Aneta se zarazila, jelikož mezi nimi byla i Isabella. Dokonce mu psala i SMS.
Doufám, že se ti nic nestalo <3
Notak baby odpověz. Bojím se o tebe.
Napiš, až budeš na příjmu.
Zvýšil se jí tep. Odložila zpátky mobil a zadívala se z okénka. Samozřejmě že to spolu pořád táhnou.
"Kurva," zaklel Marek a pravou rukou lehce praštil do volantu. Aneta ho však nevnímala. Byla pohroužena hluboko do svých myšlenek. Když se vrátili zpět, vystoupila mlčky z auta a zamířila k domu. Marek ji chtěl zastavit a poděkovat, ale přerušil ho Simonův naštvaný proslov. Pozoroval její mizející siluetu a snažil se pochopit, co se stalo.