(NE)dobrovolná rukojmí

5 (upraveno✔)

                    Probudila ji rána. Polekaně se posadila a promnula si oči. Byla noc. Vše se zdálo klidné. Zaposlouchala se do ticha. Na stole stála netknutá večeře, kterou sem jeden z mužů večer přinesl. Spustila nohy z postele a nazula si černé baleríny. Opatrně přešla ke dveřím. Každý její krok doprovázelo vrzání podlahy. Srdce jí bušilo jako o závod. Nevěděla, proč ji to napadlo, ale za zkoušku to stálo. Pomalu vzala za kliku. Povolila. Vzrušením se jí tajil dech. Buď teď, nebo nikdy. Dveře se se skřípáním otevřely. Vykoukla do chodby a rozhlédla se na obě strany. Nikde nikdo. Potichu vyšla z pokoje, zavřela za sebou a vydala se napravo. Okny sem proudilo měsíční světlo. Zašedlý koberec tlumil skřípot starých parket. Držela se ve stínu u stěny. Uslyšela hlasy. Tep se jí zrychlil. Rychle otevřela jedny z mnoha dveří. Naštěstí pro ni byly odemčené. Zaplula do místnosti a pomalu dveře přivřela. Když kolem procházeli dva muži s baterkami ani nedýchala. Chvíli počkala, a když se vzdálili natolik, že již nebyly slyšet jejich kroky, znovu vyšla na chodbu. Najednou se přední objevily schody. Zhluboka se nadechla a vydala se dolů. Když se na prvním odpočívadle naklonila přes zábradlí, aby zjistila, zda je cesta volná, zahlédla proud světla. Rychle se přitiskla ke zdi. Usilovně přemýšlela co teď. Do očí jí padl velký květináč s nějakou exotickou rostlinou. Hbitě se za něj schovala. Co nejvíc se přikrčila k zemi. Muži jdoucí jejím směrem vedli vášnivou debatu o motorkách. Už si oddechla, když se najednou jeden z nich otočil.

„Slyšel jsi to?" zeptal se a namířil svou baterku na květinu v druhém rohu. Kužel světla pomalu přejížděl po zdi. Zadržela dech a zavřela oči. V duchu se modlila, aby šli dál.

„Ne, nic jsem neslyšel," odpověděl ten druhej. „Hele víš, že teď má na trh přijít ta nová BMW M 1000 RR? Dvě stě dvanáct koní, kámo!"

„Nekecej, uka," řekl a vzal si mobil s onou informací od svého kolegy. Pokračovali dál po schodech. Pomalu se narovnala. V domě se znovu rozhostilo ticho. Už jen pár schodů, povzbuzovala se v duchu. Rozběhla se a během chvíle se nacházela v přízemí. Zahlédla vchodové dveře. Stál u nich jeden z ochranky. Přitiskla se ke zdi, polkla a vydala se na druhou stranu. Tam snad bude nějaká možnost úniku. Prošla kolem otevřených dveří. Byla tam tma, takže pořádně neviděla dovnitř. Přistoupila blíž a opatrně nahlédla. Místnost zela prázdnotou. Vstoupila a s rukama nataženýma před sebou se snažila do ničeho nenarazit. Došla k oknu. S radostí zjistila, že není zamřížované. Pomalu položila ruku na kliku a potichu s ní otočila.

„Je pryč!" ozvalo se najednou. Domem se rozléhal dupot a všude se rozsvítilo. Lekla se. Měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi. Otevřela okno. Ovanul ji čerstvý vánek. Noci již začínají být chladné. V reakci na nastávající husí kůži se oklepala.

„Tak jo, to zvládneš," dodala si tiše odvahu. Opřela se o své dlaně a vyhoupla se nahoru. Seděla na parapetu s nohama spuštěnýma dolů a zadívala se do tmy pod sebou. Na chvíli zavřela oči a snažila se přemoct svůj strach z výšek. Není to tak vysoko, uklidňovala se. Z chodby se ozývaly kroky. Zaslechla však ještě jiný zvuk. Ohlédla se. Světlo, proudící z chodby skrze velké dřevěné dveře, zanechávalo na podlaze tmavé místnosti kužel. Náhle zaznamenala pohyb. Střetla se s velkýma žhnoucíma očima. Stál tam. Jako zvíře číhající na svou oběť. Její pohled opět sklouzl na temnotu pod ní. Posunula se až na úplný konec zrezivělého plechu. Na sucho polkla. Zhluboka se nadechla, zadržela dech a odrazila se od parapetu. Scházel mu malinký kousek, aby ji mohl chytit. Stihl se jen dotknout jejího ramene. Dopadla do vlhké trávy, která studila bosé nohy v nízkých balerínách. Oddechla si a otočila se k oknu. Jejich oči se znovu střetly. Fascinovala ho čím dál tím víc. Na jednu stranu si tohle opravdu užíval. Konečně někdo, kdo se mu dokáže vzepřít. Opět pocítil jistou dávku vzrušení. Ona se jen ušklíbla a utíkala pryč. Vylezl na parapet a bez váhání skočil za ní. Jeho těžké boty pleskaly o kamennou dlažbu. Rozhlížela se kolem sebe. Nebyla tu žádná cesta ven. Před ní se rozprostírala zeď z vysokého živého plotu. V duchu zaklela. Zatočila do zahrady a proplétala se ovocnými stromy. Snažila se vyhýbat nízkým větvím, což však zpomalovalo její běh. Pomalu jí docházely síly. Zaposlouchala se do temné noci. Nic kromě svého vlastního dechu, tlukotu srdce a křupání větviček pod vlastníma nohama neslyšela. Zpomalila a opatrně se ohlédla. Nikde nikdo. Jen z dálky se ozýval hluk z domu. Věděla, že je to jen nějaká léčka. Pravděpodobně to nějak obejde a objeví se zničehonic před ní. Ale co teď? Napravo od ní se ozvalo křupnutí. Vyděšeně se otočila. Nic. Tma. Ticho. Srdce jí snad každou chvílí vyskočí z hrudi. Rozhlížela se kolem sebe. Kudy vlastně běžela? Koruny stromů se divoce rozhýbaly a ona vylekaně uskočila stranou. Hejno ptáků odlétalo pryč. Kéž by měla křídla a mohla se prostě vznést! Náhle ji přepadl pocit, že ji někdo sleduje. Stejně jako v tom pokoji se i teď cítila jako štvaná zvěř. Oběť nemilosrdného lovce. Sehnula se pro ulomený kus větve. Pevně ho sevřela v pravé ruce. Bezmocně se otáčela kolem dokola a hledala příčinu svého dojmu. Stromy se ve tmě skláněly nad zemí jako ochablí starci. Měsíc visel vysoko na obloze. Hvězdy se kolem něj hromadily jako nějací posluchači. Vydechla a snažila se uklidnit. Někde četla, že bestie dokáže najít svou oběť na základě zběsilého tlukotu jejího srdce. Nádech. Znovu se ozvalo křupnutí. Tentokrát blíž. Výdech. Pevné třešňové dřevo se zarývalo do její zpocené dlaně. Prsty ji bolely od křečovitého sevření. Nádech. Větev chytila i do druhé ruky a opřela si ji o pravé rameno. Jako softballová pálka. Výdech. Mírně rozkročila nohy a naklonila se dopředu. O nic nejde. Hlavou ji proběhla vzpomínka na jedno odpoledne s tátou, kdy ji učil hrát softball. Stál za ní a ukazoval jí, jak má držet pálku a na co se má soustředit.

„Hlavně se uklidni a zhluboka dýchej," říkával.

Zavřela oči a plně nasála chladný vzduch do plic. Vnímala každičký zvuk. Bylo to tu. Byl tu. Rozmáchla se a něco zasáhla. Otevřela oči a podívala se na osobu před sebou. Nebyl nijak překvapený. Větev držel ve vzduchu kousek před svým obličejem. Chtěla mu ji vyrvat, ale jeho stisk byl silný. Nechala dřevo dřevem a utíkala na opačnou stranu. Odhodil kus třešně. Ten se roztříštil o nedaleký ořech. Nohy se jí motaly vyčerpáním. Kroky za ní zesilovaly. Byl blízko. Bavilo ho to. Věděl, že mu neuteče a tahle hra na lovce a malou plachou laň mu připadala tak.. Tak jiná, zábavná. Čouhající kořen jedné jabloně jí podrazil nohy. Mířila k zemi. To je můj konec! pomyslela si. Dopadla rukama na mokrou trávu. Rychle se otočila. Skláněl se nad ní. Jeho silueta na ni ve světle měsíce působila děsivě. Polkla. Chytil ji za zápěstí a vytáhl ji nahoru. Jakmile stála na svých, neváhal a zkroutil jí ruku za zády. Vyjekla bolestí.

„Jdeme," strčil do ní a vedl ji zpět do domu.

„Co si jako myslíš?" zařval, když ji odhodil na postel. „Že si jen tak utečeš? Že je to vůbec možné? Mně utéct? Mně?!"

Jen popotáhla.

„Máš jediný štěstí, že tě nemůžu odprásknout, jinak bych to už dávno udělal," pokračoval a vztekle přecházel po místnosti. Autorita, respekt. To je to co potřeboval.

„Co sis jako myslela?" podíval se na ni. Ležela na zádech a oči měla zavřené. Toužil se do nich podívat. Možná proto, že mu to tak často odpírala. Vyhýbala se očnímu kontaktu. A v té tmě v pokoji a poté z okna její oči neviděl.

„Ty by ses na mým místě nesnažil utéct?" vyjela po něm zničehonic. „Ty bys tu jen tak seděl a čekal, co s tebou bude?!"

Neodpověděl. Nečekal, že něco řekne. Měla pravdu, pomyslel si. On by rozhodně jen tak neseděl.

Otočila se na bok, aby neviděl slzu stékající po její rozpálené tváři.

„Nečekej už žádné hezké zacházení," zabrblal a odešel. Tahle je mnohem zajímavější než všichni ostatní.

„Do hajzlu! Do hajzlu! Do hajzlu!" zakřičela a několikrát udeřila do tvrdé matrace.