(NE)dobrovolná rukojmí

41

Probudil ji ohlušující výkřik. Prudce se posadila a ztěžka oddechovala. Nevěděla, jestli bylo krátké naléhavé zvolání skutečné nebo bylo součástí jejího děsivého snu. Zhluboka nasála suchý vzduch do plic a naslouchala tichému domu. Usoudila, že se jí to jen zdálo. Prohrábla si vlasy a vydechla. Tep se jí mezitím zklidnil a oči si přivykly tmě. Pomalu rozeznávala obrysy jednotlivých předmětů. Pohledem skončila u gauče, na němž ležel Marek. Slabý studený svit měsíce dopadal na jeho tmavé vlasy. Pravá ruka mu nehybně visela kousek nad zemí, levou měl pod hlavou. Pod tímto úhlem se jí zdála jeho svalnatá ramena ještě mohutnější. Mužná hranatá brada se tyčila vzhůru. Hrudník se mu zdvíhal a zase klesal. Husté tmavé obočí lemovalo zavřená víčka. Aneta si všimla, že má až nepřirozeně dlouhé tmavé řasy. Byl krásný. Tmavé vlasy, pronikavé tmavé oči, ostré rysy. Typická hlavní postava většiny románů. Napravitelný lamač dívčích srdcí. Na Markovi však bylo něco víc. Něco co nedokázala blíže určit. Byl typicky krásný, ale pro ni byl netypicky okouzlující. Jeho pootevřené rty se pohnuly.

„Hodláš na mě zírat celou noc?"

Jeho pronikavý hlas na ni zapůsobil jako studený poryv větru. Ošila se a poté pohled odvrátila.

„Nezírám na tebe," zalhala. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Ruměnec studu. Marek otevřel oči a zadíval se na ni.

„Jak to že nespíš?" natočil se k ní, což způsobilo, že pruh bílého světla ozářil a zdůraznil oříškovou barvu jeho očí.

„Probudil mě špatný sen," mávla rukou a znovu si lehla. „Jak to že ty nespíš? Vzbudila jsem tě?"

„Ne, nevzbudila jsi mě," zakroutil hlavou s krátkým pobaveným úsměvem. „Nemůžu spát."

„Jak to?"

„Prostě to nejde," řekl a pokrčil rameny. Aneta si vzpomněla, že ji kdysi říkal, že od smrti otce nemůže spát. Netušila ale, že to stále trvá.

„Jak to že jsi přes den plný energie, když v noci nespíš?" zeptala se.

„Práce, starosti a strach mi únavu nedovolují," odvětil. Hned vzápětí však svých slov litoval.

„Strach?" svraštila Aneta obočí. „Myslela jsem, že velký Marek Marino se ničeho nebojí."

Na sucho polkl. Místnost pohltila ticho. Aneta přemítala nad tím, co řekla špatného.

„Čeho se bojíš?" vyslovila otázku, co zůstala nevyřčená. Visela mezi nimi ve vzduchu a ztěžovala ho.

„Nejde o to, čeho se bojím," odpověděl vyhýbavě.

„Tak koho?" naléhala dál Aneta. Snažila se dostat alespoň do koutku jeho neproniknutelné mysli.

„Nejde ani o to, koho se bojím."

„Tak o co jde?" zamračila se. Začínala být netrpělivá. „Nerozumím tomu."

„Nech to být a koukej spát," odbyl ji. Anetu zaplavila vlna otázek, ale z jeho hlasu cítila, že začíná být nevrlý, tak to nechala být.

„Nechceš si jít lehnout ke mně?" vysoukala ze sebe po chvíli. „Teda, myslím tím, že ta postel je dost velká pro dva."

„Nechci," řekl prostě. Aneta si nehlasně povzdechla. Aneta se k němu otočila zády a s peřinou přitaženou k bradě se schoulila do klubíčka. Víceméně jí stačila i jeho přítomnost.

Marek si položil ruku na čelo a zavřel oči. To bylo blízko. Nechtěl ji prozradit, že nemá strach z ničeho ani z nikoho. Ta správná otázka byla o koho. 

Ahoj! Jsem zpět s novou kapitolou. Omlouvám se, že po tak dlouhé době, bohužel mě čekala jedna povinnost za druhou a nebyl na psaní čas ani chuť. 

ALE!

Mám tu pro vás jednu kratší kapitolu (měla jsem potřebu to zakončit dramaticky:D) a snad i ještě jednu delší. 

+pro vás mám jednu další novinku, která snad usnadní práci mně i vám. :D

KAPITOLY BUDOU VYCHÁZET KAŽDÝ ČTVRTEK VE 21:00.

Snad vám to bude vyhovovat. Kdyby vám vyhovoval jiný čas nebo den, dejte mi vědět do komentářů.

Dejte mi taky vědět, jak se vám líbila dnešní kapitola <3 

Moc děkuju za vaši přízeň. <3