(NE)dobrovolná rukojmí

44

Aneta se zhluboka nadechla. I přes alkoholem zamlženou mysl jí bylo jasné, kdo na sebe takto upozornil. Na setinu vteřiny zavřela oči a zkousla si dáseň. Pomalu otočila hlavu. Přesně jak předpokládala, spatřila Markův brunátný obličej. V tu chvíli by přísahala, že viděla v jeho očích sršet blesky. Za ním se krčil Michael.

„Uhm... ahoj," pronesla a nevinně se usmála. Marek jen mlčky přejížděl pohledem z ní na Domenica. Uvědomila si, že jsou stále pár centimetrů od sebe, a tak se urychleně narovnala.

„Nastup si," řekl chladně. Aneta na chvíli zaváhala, ale když spatřila, jak Marek zběsile zatíná svaly v obličeji, opatrně se zvedla. Lehce se jí zamotala hlava. Domenico si toho všiml a přidržel ji.

„Děkuju," pousmála se na něj. Zvedla ze sedačky své triko, které si přitiskla k hrudi. Poté se s vypětím veškerých sil přesunula ke kraji člunu, kde přijala Michaelovu ruku, který jí pomohl přestoupit. Aneta si stoupla vedle něj a sklopila pohled. Šampaňské pomalu ale jistě vyprchalo a Anetě tak začaly docházet následky. Marek se po chvilce ticha otočil a zadíval se na ni. Poté pokýval na Michaela a přeskočil na Domenicův člun.

„Jeďte," přikázal Michaelovi. „A tentokrát ji nespouštěj z očí. Já se hned vrátím."

Aneta ztěžka polkla a následovala Michaela dopředu k řídící části člunu. Posadila na béžovou sedačku a založila si ruce na prsou. Bála se podívat do jeho očí, protože věděla, že v nich uvidí zklamání. Michael k ní byl vždy tak hodný a ona jednou jedinou neuváženou akcí pohřbila jeho důvěru. Sledovala čeřící se hladinu odrážející oranžové odlesky zapadajícího slunce. Jak dlouho ji asi hledali?

        Když dorazili ke břehu, Michael stále mlčel. Celou cestu na ni nepromluvil a ani jednou se nepodíval jejím směrem. Aneta seskočila na světlý písek a sledovala ho, jak přivazuje člun k dřevěnému kůlu. Vydal se k domu, vyhnul se jejímu pohledu a nechal ji za sebou. Povzdechla si a pomalu ho následovala.  Vydala se rovnou do ložnice, jelikož jí bylo jasné, že se s ní nikdo nechce vybavovat. V koupelně ze sebe shodila veškeré věci, které nechala ležet na zemi, a vlezla si do sprchy. Chtěla ze sebe smýt pach viny, alkoholu a Domenica. Vzpomněla si na jeho slova, která ji náhle zachvátila. Usadila se jí vzadu v hlavě a nechtěla odejít. Rotovala v její mysli i ve chvíli, kdy ulehávala do postele. Promítla se jí i do snů.

Když vešel do ložnice, byla již tma. Nevěřil tomu, co se stalo. Mohlo být pozdě. Věnoval jí krátký pohled a pak zmizel v koupelně. Z bezmyšlenkovitého sprchování ho vytrhlo jemné zvolání. Krátký tichý výkřik. Hbitě vypnul vodu, obmotal si kolem pasu bílý ručník a zpod modrého polo trika, hozeného na bílém proutěném koši, vytáhl zbraň, kterou držel pevně v natažených rukou, mezitímco se pomalu vracel zpět do ložnice. Snažil se zachytit jakýkoliv zvuk, který by mu prozradil něco víc. Po zádech mu stékaly kapky vody z mokrých vlasů. Vešel do potemnělé místnosti a zkoumal každičký detail. Přešel ke dveřím a nakoukl do chodby. Když v tom se ten zvuk ozval znovu. Prudce se otočil a zjistil, že míří na Anetu vrtící se v posteli. S dlouhým výdechem sklonil zbraň k zemi a narovnal se. Chvíli ji tiše pozoroval, poté se přemístil blíž. Házela sebou ze strany na stranu a sem tam divoce vykopla.

„Prosím, ne,nezabíjej mě," hlesla tiše.        

Zhluboka se nadechl a vrátil se zpět do koupelny, kde se osušil a oblékl si tmavé pyžamové kalhoty. V hlavě mu uvízla otázka týkající se jejích divokých snů. Nemohl přestat přemýšlet nad tím, o kom se jí zdá. Kdo ji chce zabít?

Sedl si na gauč a otevřel malý stříbrný notebook položený na jeho klíně. Nemohl se však na žádný z emailů či smluv soustředit. Myšlenky mu stále utíkaly k ní. Zadíval se na ni. Jeho pohled byl však nepřítomný. Nacházel se hluboko ve svých domněnkách a teoriích. Pak mu náhle vyvstala na mysli ta jediná otázka. Zdá se jí o něm? Ta na sebe navázala hned několik dalších. Proč by se jí zdálo, že ji chce zabít? Má z něj snad někde ve skrytu duše strach? Myslí si, že by ji dokázal jen tak zabít?

Přistihla se, že má oči dokořán otevřené a ztěžka oddechuje. Začínala nabírat na vědomí. Rozeznávala bílá nebesa. Pomalu otočila hlavu a spatřila Marka sedícího na gauči. Na klíně měl otevřený laptop, který byl však vypnutý. Aneta si všimla zbraně ležící na stolku před ním a zděšeně polkla. Nenápadně si vytáhla peřinu k bradě. Rozhodla se, že bude dělat, že spí. Nechtěla být vystavená nočnímu výslechu, poučování a hádkám.

„Vím, že nespíš."

Do hajzlu! pomyslela si.

„Ta zbraň je tu jen kvůli bezpečí," ujistil ji. Jeho hlas byl stále chladný a nepřívětivý. Přece jen v jeho slovech zaslechla jemný náznak starosti.  

„O čem se ti zdálo?" zeptal se dychtivě. Ta otázka mu natolik zaměstnala mysl, že na chvíli zapomněl na to, co se stalo.

Aneta si nebyla jistá, co mu má odpovědět. Stále existuje šance, že si to celé její mozek jen vybájil a v tom případě to nemá cenu řešit. Na druhou stranu je dost pravděpodobné, že většina lidí, co byla na té narozeninové party, má co dočinění s mafiány. Včetně Domenica. Ale proč by jí to říkal? Kdyby to všechno byla pravda, proč by jí to ksakru říkal? Nedává to smysl. Aneta si představila samu sebe jako nájemnou vražedkyni, co stojí před svým cílem. Rozhodně by mu to neřekla. Ne, pokud by ho nechtěla hned následně zabít.

Aneta nasucho polkla. Co když to celé byla pravda a Marek připlul právě včas?

„Co je ten Domenico zač?" vyhrkla a posadila se.

„Takže ty s ním strávíš celý den. Sama. A pak se mě ptáš, co je vlastně zač?" Marek svraštil obočí. „Co ti řekl?"

Aneta zaváhala. Měl pravdu. Je až příliš lehkomyslná.

„Nic," zalhala. Bude lepší, když to nebude komplikovat.

Marek sundal notebook ze svého klína, položil ho vedle sebe a poposedl si. „Anet, vím, že ti teď něco vrtá hlavou. To o tom se ti zdálo?"

Aneta mlčela. Zírala před sebe do prázdna.

„Aneto," zavrčel. Trpělivost, opakovalo jeho podvědomí. Zhluboka se nadechl a pokračoval klidněji. „Co ti řekl?"

„Je pravda, že je také součástí mafie?"

Marek nechápavě přikývl. „Ano. Stal se jí jako každý z nás."

„Jakou zastává pozici?"

Marek začínal tušit, kam tím míří. Rozhodl se jí říct pravdu. „Řekněme, že vyřizuje všechnu špinavou práci."

Aneta zavřela oči a snažila se soustředit na svůj vlastní dech.

„Takže je to pravda," řekla nahlas.

„Co?"

„Řekl mi, že je jedním z nejlepších. A že dostal za úkol mě zabít."

Místnost pohltilo ticho. Anetu její slova vyděsila víc, než když zazněla z Domenicových úst.

Tak jsem tu s další kapitolou. Doufám, že se vám líbila. 

Jaký máte zatím názor na Domenica?