(NE)dobrovolná rukojmí

43

„A kam to jdeme?" zeptala se po chvíli. Slunce se odráželo od zrnek písku povalujících se na kamenné cestičce linoucí se podél pobřeží.

„Nevěříš mi?" zpomalil a zadíval se na ni.

Aneta se lehce zamračila. „Měla bych? Znám tě dohromady tak 5 hodin."

„To je taky fakt," pokrčil rameny a usmál se. Jeho tmavé vlasy se pohupovaly s každým jeho krokem. „Neboj, za chvilku tam budeme."

„Nemyslíš si, že to byla chyba?" hlesla a ohlédla se přes rameno. „Neměli bychom se vrátit. Michael bude mít strach-"

„Už jsme tu," přerušil ji a ukázal na menší dřevěný přístav. Veškeré její obavy se s pohledem na luxusní modrobílý motorový člun rozplynuly. Milovala moře. Zadívala se na Domenica, který pokynul rukou. Vložila svou dlaň do jeho a s jeho pomocí nastoupila. Následoval ji a po chvíli se již nacházeli daleko od břehu. Aneta si užívala vítr ve vlasech, užívala si svobodu a pocit volnosti. Jako by byla daleko od všech svých problémů. Jakoby šum moře přehlušil veškeré její myšlenky a vlny kolébaly její rozpolcenou duši. Položila se na měkkou bílou sedačku, zavřela oči a nechávala se unášet neznámo kam. Prsty jemně brouzdala po hladině. Vnímala každý jednotlivý zvuk. Tiché vrčení motoru. Moře. Křik racků létajících nízko nad zářivě modrou vodní plochou. Na chvíli ji opustily obavy. Nepřemýšlela nad následky svých činů ani nad tím, zda může tomuto muži věřit. Chtěla se prostě jen cítit dobře. Tak dlouho jak jen to bude možné.

                Člun pomalu zpomalovat, až se úplně zastavil. Aneta sledovala Domenica vyndávajícího bílou bedýnku. Přisedl si k ní a otevřel ji. Uvnitř spatřila láhev šampaňského, dvě plastové sklenice a několik zabalených toustů. Aneta lehce naklonila hlavu na stranu a zeptala se ho. „Normálně si s sebou vozíš šampaňské a dvě sklenice?"

Domenico s úsměvem přikývl. „Nikdy nevíš, kdy budeš mít možnost odplout s nějakou překrásnou signorinou."

Aneta zakroutila hlavou a převzala si od něj sklenku. Ozvala se rána a korkový špunt zmizel někde v hlubině moře. Bublinky se okamžitě jaly útěku z láhve. Aneta za bouřlivého smíchu nastavila obě sklenky, které Domenico naplnil po okraj. Když odložil zbytek šampaňského, podala mu jeho sklenici. Domenico se jí zadíval hluboko do očí. Aneta lehce znervózněla a s úsměvem si s ním přiťukla. Odvrátila pohled k moři a usrkla si. Bublinky ji jemně zašimraly v nose. Vítr ustal a oni tak byli vystaveni přímému slunečnímu svitu. Aneta si odfrkla.

„Začíná být horko," podotkla.

„Máš pravdu," přikývl a položil sklenku před sebe. Zvedl se a začal si rozepínat i zbytek košile. Aneta zadržela dech hypnotizovaná jeho opálenou kůží, která se napínala přes vypracované svaly. Odhodil košili stranou a zůstal chvíli nehnutě stát. Aneta se zhluboka nadechla, když ji z transu vytrhlo hlasité šplouchnutí. Ohlédla se a spatřila rozbouřenou hladinu zavírající se za Domenicem. Po pár vteřinách se vynořil.

„Je skvělá!" křikl a mávl na ni. „Pojď!"

Aneta si klekla a naklonila se přes zábradlí. Vydechla a na chvíli zaváhala. Poté chytla lem svého trika a přetáhla si ho přes hlavu. Poté si stoupla a stáhla si kraťasy. Aniž by dala Domenicovi víc času na prohlídnutí jejího polonahého těla, skočila za ním. Voda ji ochromila svým chladem. Vyplavala na hladinu a prudce oddechovala.

„Neřekl jsi, že je tak studená," zvolala. On se jen ušklíbl a plaval blíž k ní.

„To bych tě sem nedostal," odvětil. Cákla po něm vodu. On se s úsměvem vyhnul a potopil se. Aneta se zděšeně otáčela kolem dokola, protože nevěděla, kde vyplave. Náhle ucítila jeho ramena pod svými stehny. Vyděšeně vykřikla, když se vynořil a ona mu tak seděla za krkem.

„Opovaž se," procedila skrze zuby.

„Nebo?"

Nestihla odpovědět, jelikož ji odhodil do vody.

„No počkej, za to zaplatíš!" řekla a doplavala k němu. Chytla ho za hlavu a celou svou vahou zatlačila, až ho dokázala potopit. Když se jí to povedlo, otočila se ke člunu a začala k němu rychle plavat. Po pár vteřinách za sebou uslyšela nějaké blábolení a tak pro jistotu zrychlila. Nahoru se stihla vyhoupnout jen tak tak. Svalila se na sedačku a nechala sluníčko zahřát její mokré tělo.

„To bylo zbabělé," poznamenal a jeho velká silueta stojící nad ní zastínila slunce. Voda z jeho mokrých vlasů dopadala na její nahé břicho.

„Běž dál," hlesla se zavřenýma očima. Se smíchem sisedl vedle ní.  

              

             „To není možné," odvětila se smíchem a nalámala do sebe poslední kus sendviče. Domenico přikývl a dolil jim zbytek šampaňského.

„Jsme na dně," prohlásil.

„Už?" podivila se, když se k němu natáhla pro svou sklenku. Domenico přikývl a znovu si s ní přiťukl.

„Nechceš se přesunout někam dál?" zeptal se a pravou rukou ukázal na černý volant.

„Klidně," přikývla. Domenico vypil obsah své skleničky a přesunul se dopředu. Aneta se vydala za ním. Pozorovala každý jeho pohyb.

„Chceš si to zkusit?" zareagoval na její zaujatý pohled.

„Nevím, jestli-"

Přerušil ji v půlce věty zatažením za ruku. Postavil si ji před sebe a svěřil ji volant. Vše ji postupně vysvětlil, avšak Aneta byla schopna se soustředit jen na teplo jeho těla tisknoucí se k jejímu.  

„Je to jednoduchý," řekl a poodstoupil.

„Počkej," zpanikařila.

„V klidu, jde ti to," usmál se.

               Slunce putovalo po obloze, jak hodiny utíkaly. Aneta seděla vedle Domenica a dívala se na jeho opálenou tvář. Vyzařoval z něj zvláštní dojem. Působil na ni drsně a zle, ale ve skutečnosti to byl neskutečně milý, zábavný a příjemný člověk.

„Co když ti teď řeknu něco hodně špatného," řekl a zadíval se na ni. „Zkazí to celý dnešní den?"

Aneta se zadívala do dálky a rozesmála se. „Co? Že ten člun není tvůj, ale je půjčený od maminky a už si ho měl dávno vrátit?"

Domenico s úsměvem zakroutil hlavou. „Ne, to opravdu ne."

„Tak co?" podívala se mu do očí. Uhnul a očima bloudil po hladině.

„Co když jsem taky mafián?" hlesl. „A co když je to ještě horší?"

Aneta se zarazila. „Co by mělo být horší?"

Zhluboka se nadechl a zabodl pohled do svých rukou položených v klíně. „Být jedním z nejlepších zabijáků?"

Aneta vyprskla smíchy.

„A mít za úkol zabít tebe?" zadíval se na ni.

Aneta vydechla a pátrala v jeho očích. „Kdybych měla být mrtvá, už bych asi byla ne?"

Domenico mlčel.

Aneta se posunula blíž k němu a spočinula tak deset centimetrů před jeho obličejem.

„Pochybuju, že kdybys mě chtěl zabít, že bys na mě celý den takhle zíral," řekla tiše a jazykem si lehce navlhčila rty. Možná neměla vypít tolik šampaňského, když byla celý den na slunci.

Domenico se zmohl jen na jeden dlouhý nádech a výdech. Naklonil se k ní a s lehce pootevřenými ústy se zastavil pár centimetrů od ní. Přemýšlel, zda je to dobrý nápad. Dřív než stihl rozmyslet, se za nimi ozvalo hlasité odkašlání.

MOC MOC MOC SE OMLOUVÁM ZA POZDĚJŠÍ  VYDÁNÍ KAPITOLY MIMO STANOVENOU DOBU. BOHUŽEL TEĎ ŘEŠÍM PÁR CELKEM NEODKLADNÝCH VĚCÍ A MOJE MYŠLENKY SE TAK UBÍRAJÍ ÚPLNĚ JINÝMI SMĚRY. 

Snad se vám bude dnešní kapitola líbit. Dejte mi vědět do komentářů <3

Jinak jste úplně neskutečný! Děkuju za všechny přečtení, votes i komentáře! <3 

To vy mi dáváte sílu se vracet <3