(NE)dobrovolná rukojmí

13 (upraveno✔)

„Převelice vám děkuji za dnešní večer, slečno Musilová," prolomil Marek ticho. Aneta se usmála. Přišlo jí to komické.

„Nemáte zač, pane Marino," řekla a dívala se do tmy venku. Odraz ve skle byl nyní viditelnější. Prohlédla si svá dokonalá prsa a spokojeně se pousmála.

„Ne, doopravdy ti moc děkuju," zopakoval. „Udělala jsi dnes velký dojem. A ne jen na mě."

Otočila se jeho směrem a zadívala se na jeho puntíkovanou kravatu.

„Podívej se na mě," pronesl něžně, ale přesto autoritativně. V okně za ním se sem tam zamihotala světla města. Obloha byla jasná. Odhalovala i ty nejmenší hvězdy. Přemáhala se dlouho.

„Anet," zašeptal. „Prosím."

Velký pan Marino prosí.

Zhluboka se nadechla a pomalu zvedala svůj zrak. Byl stejně tak napjatý jako ona. Toužil se do nich podívat. Tak moc. Hranatá spodní čelist hustě posázená krátce zastřiženými tmavými vousy. Spodní ret o něco málo plnější než horní. Pousmál se a odhalil tak dokonalé bílé zuby. Vida, malý ďolíček v pravé tváři. Tmavý knír zastřižený stejně jako vousy na bradě. Větší rovný nos s pár nepatrnými pihami.

Takjo, je to tu. Pohlédla do velkých bronzově hnědých očí. Pootevřenými ústy se jí vydral němý vzdech.Sexuální napětí mezi nimi vzrostlo. Ještě nikdy ho to k nikomu tolik netáhlo. Chtěl se jí dotýkat. Chtěl jí líbat. Poprvé pocítil potřebu někoho políbit. Hlasitě vydechovala a nemohla se od těch hypnotických očí odtrhnout. Uslyšela blinkr, auto pomalu zpomalovalo a řidič zatočil volantem doprava. Náhle Markovu tvář ozářilo jasné světlo, které ho donutilo oči přimhouřit.

„Pozor," zakřičel Michael. Aneta zavrtěla hlavou a vzpamatovala se. Dech se jí na okamžik zastavil. Chvilku předtím než stihl řidič dupnout na plyn, se ozvala rána a auto se děsivě otřáslo. Anetu náraz vymrštil, ale bezpečnostní pás ji stáhl zpět do koženého sedadla. Když pominula vlna zmatení a obraz před ní se zaostřil. Pocítila palčivou bolest. Rozhlédla se. Marek na ni kývnul a zkontroloval životní funkce řidiče. Pomalu zakroutil hlavou. Poté přiložil dva prsty na Michaelův krk a Aneta napjatě čekala.

„Ještě žije, asi se jen praštil a upadl do bezvědomí," konstatoval. Náhle se ozval výstřel. Kulka projela levým předním oknem a jen tak tak minula Michaela. Aneta se pohotově odepla a bezmyšlenkovitě otevřela dveře.

„Co to děláš?" sykl Marek.

„Musíme rychle zmizet a někdo řídit musí," odvětila.

„Okamžitě se vrať do toho auta!" křikl. Neposlechla ho. Vzápětí se s obtíží otevřely dveře u řidiče. Byly pěkně promáčknuté. Marek se přesunul na Anetino místo a zkontroloval okolí. Aneta se snažila odepnout mužův pás. Chvilku předtím než cizí auto, jež do nich narazilo, zmizelo pod rouškou tmy, se ozval další výstřel. Marek hbitě vyskočil a vrhnul se před Anetu. Aneta se polekaně otočila a spatřila Marka, který se svíjel na zemi. Ztěžka polkla a dokončila vytahování muže z místa řidiče.

„Promiňte," zamumlala a sedla si za volant. Teď může utéct. Naskytla se jí možnost, kterou si tak přála. Pohlédla na Michaela. Vezmu ho s sebou. Postarám se o něj. Sáhla po dveřích a chtěla je zavřít. Naposledy se ohlédla. Nemůžu ho tady takhle nechat! Pravděpodobně mi zachránil život! Ale určitě tudy někdo pojede a zavolá záchranku. Bude v pořádku. Ale co když se tamti vrátí? Hlavou bouchla do volantu a zaúpěla.

„Do prdele!"

Vylezla z auta a přiskočila k Markovi ležícímu na zemi. Slyšela, jak ztěžka oddechuje. Klekla si k němu. Podívala se na krvácející ránu v oblasti hrudníku blízko pravého podpaží. Pohotově si utrhla kousek šatů a přiložila mu hladkou černou látku na díru po kulce. Snažila se ho zvednout, ale byl příliš těžký.

„No tak, musíš mi pomoct," zakvílela. Vzala jeho levou ruku a přehodila si ji přes ramena. S vypětím svých posledních sil se pokusil vstát. Podepřela ho a položila ho na zadní sedadla.

„Drž si to," řekla. Když však viděla, že už pomalu omdlívá, vzala svůj pléd a opatrně ho obmotala kolem jeho pravého ramena. Sykl bolestí.

„Vydrž to," pošeptala a zavřela dveře. Sedla na místo řidiče a nastartovala. Zařadila a rozjela se. Do pytle! Kudy mám jet? Pohled jí padl na palubní desku a na navigaci. Opatrně ji jednou rukou zapnula a doufala, že někde v paměti bude uložená adresa.

„Yes," vykřikla, když našla kolonku s názvem „Domov". Mělo by to být ono. Když to rozklikla, objevila se jí naplánovaná trasa. Vedle cíle spatřila modrou plochu. To by mělo být to jezero. Vítr profukoval rozbitými předními okny a způsobil Anetě husí kůži. 

              Za 33 minut parkovala před již známým domem. Vystoupila z auta a zakřičela.

„Pomoc!"
Ihned ji zmerčil muž postávající u dveří a něco zamumlal do vysílačky. Budova se rozsvítila.

„Zavolejte sanitku!" zavolala na přibíhající sekuriťáky.

„Ne, doktora," zasténal Marek. „Mého soukromého doktora."

Když to uslyšel krátkovlasý blonďák, okamžitě vytáhl telefon a vytočil příslušné číslo. Mezitím co se z mobilu ozývalo pípání, pokynul dvěma prsty dalším mužům, aby odnesli Marka dovnitř. Hned poté přiběhli další pro Michaela. Aneta se klepala.

„Pojďte dovnitř, slečno," pokýval na ni onen blonďák, když si zastrkoval mobil zpátky do kapsy. Byla vyděšená, bolela ji hlava a padla na ni únava. Následovala ho dovnitř a svezla se na hnědou pohovku. Sundala si boty a schoulila se do klubíčka. Dům byl plný hluku a neznámých pobíhajících lidí. Zahodila svoji pravděpodobně jedinou šanci na útěk.

           „Vy jste ta slečna, která přivezla pana Marina s Michaelem?" ozvalo se. Vzhlédla. Nad ní stál muž v bílém plášti místy špinavém od krve. Mlčky pokývala. Sklonil se nad ní.

„Bolí vás něco?" zeptal se jí.

„Ne, jen se mi trochu motá hlava," odvětila a posadila se. Prohlédl ji.

„Máte tu malé tržné ranky, ale to bude dobré," řekl. „To se vám rychle zahojí."

„Jak je na tom Marek?" vyhrkla bez přemýšlení. Neměla by se spíš zeptat na Michaela?

„Kulku jsem mu vytáhl, bylo to trochu komplikované, ale naštěstí nebyla zas tak hluboko. Zašil jsem mu to a nyní odpočívá."

„A Michael?"

„Toho převezli do nemocnice, jelikož je v bezvědomí. Pravděpodobně bude mít otřes mozku, musí být na pozorování."

„Dobře, děkuju," hlesla.

„Kdyby cokoliv, ať mě pan Marino nechá zavolat," pokýval hlavou a odcházel. „Mimochodem, jste statečná."

Pousmála se a znovu si lehla. Během chvíle usnula. Ve svých potrhaných zašpiněných šatech, v nepohodlné poloze na nepohodlném gauči.