(NE)dobrovolná rukojmí

55 2/2

"Kam půjdeme?"
"Kousek odtud je moc hezká vyhlídka," odvětil. Aneta se usmála a přikývla.

Tiše seděli na dřevěné lavičce, pokryté tenkou vrstvou sněhu, na dětském hřišti, které se nacházelo na rozlehlém kopci. Aneta vstala a přešla ke kovovému zábradlí, které ohraničovalo strmý sráz.
"Kdo postaví dětské hřiště na takovém kopci?" řekla, otočila se k němu a opřela se. 
"Třeba aby se děti víc unavily," pokrčil rameny. "Nebo aby se rodiče nenudili a měli aspoň pěkný výhled."
Aneta se s úsměvem ohlédla přes rameno. Výhled tu byl úchvatný, to měl pravdu. I přestože byla noc, sněhem pokryté louky svítily. Jasná noční obloha odhalovala miliony hvězd a měsíc ve tvaru nedokonalého kruhu. Pozoroval její siluetu nasvícenou lampou, pod kterou stála. Přesně takhle se teď cítil. Jako by vše kolem pohltila tma a ona stála v záři reflektorů. Umělé bílé světlo prosvítalo jejími vlasy, které zčásti rozfoukal vítr. 
"Nemyslím si, že by se rodiče s dětmi nudili," odvětila a pohlédla na něj svýma zářivýma očima. Usmál se a zakroutil hlavou nad zbytečností této konverzace. Její pohled náhle potemněl. 
"Na co myslíš?" zeptal se a přešel k ní. Rukama se opřel o chladný kov a zadíval se na světla v dáli. 
"Je to všechno tak strašně zvláštní," řekla tiše. Podíval se na ni, ale ona měla nepřítomný pohled.
"Nevím, jak to popsat," zhluboka se nadechla. "Tohle celé změnilo můj život od základu."
Zadívala se mu do očí, které se zaleskly. "A já si nemyslím, že ve špatném smyslu."
Se smíchem, který zněl spíše bolestivě, zaklonila hlavu. "Pane bože. Jsem asi blázen. Který jiný člověk, co byl unesen, může říct, že to bylo pomalu to nejlepší, co se mu mohlo přihodit?" 
Mlčky poslouchal. 
Vyfoukla obláček páry a pokračovala. "Měla jsem za tu dobu spoustu času přemýšlet. Moje máma nalajnovala můj život, ještě než jsem se vůbec narodila. Odmala jsem na sobě cítila její vysoké nároky. Ne, že bych jí nebyla za vše vděčná, ale vždy jsem si připadala spíš jako její loutka, než dcera. Je to zvláštní, ale až tady s tebou jsem se stala svobodnou a zodpovědnou sama za sebe. A i když bejt unesená je fakt na houby, vlastně si to svým způsobem užívám."
Na chvíli se odmlčela. Prohlížela si jeho profil osvětlený lampou a najednou ji přišlo, že všechny myšlenky v její hlavě utichly. 
"Díky tobě jsem si poprvé za svůj život, připadala na živu," pronesla tiše, poté sklonila hlavu a rozesmála se. "Když to říkám takhle nahlas, zní to jako strašné klišé."
Náhle ji polila vlna studu. Jako by z ní během vteřiny vyprchal všechen alkohol. Připadala si děsivě střízlivá a postupně jí docházelo, jaká slova opustila její pusu. Srdce jí tlouklo jako o závod. Měla pocit, že pokud už konečně nepromluví, asi jí vyskočí z hrudi.
"Víš co, zapomeň na to. Ani nevím, jestli to co jsem řekla, dává smysl," prorazila ticho, divoce zamávala rukama a chtěla odejít.
"Hej, hej, zpomal," chytl ji za ruku. "Bývaly doby, kdybych možná odešel, protože mi na ničem nezáleželo. Nechal bych tě napospas osudu a nesnažil se. Ale teď jsme tady."
Sklonil se k ní a opřel si své čelo o to její.
"Už od prvních chvil jsem cítil, že bys mohla zachránit můj život," dodal tiše. Aneta se pousmála, narovnala se a pohlédla hluboko do jeho očí. Jeho pravá dlaň pohladila její tvář. Sklonil se ještě o kousek níž a jeho rty si našly ty její. Po chvíli se odtrhl a otočil k zábradlí. Aneta zmateně otevřela oči a ohlédla se k němu.
"Nevím, co ode mě očekáváš, ale já ti nemůžu slíbit, že tě nikdy nezklamu. A rozhodně ti nemůžu slibit, že se kvůli tobě vzdám svého života," řekl, dlaní lehce praštil do chladného kovu a otočil se k odchodu. "Patříme do jiných světů, slečno Musilová."
Aneta zůstala stát jako opařená. Její mozek odmítal zpracovat jeho slova. Náhlý zvrat otřásl jejím tělem.
"Pojď," pokývl. "Je pozdě a zima. Vrátíme se domů."
Ztěžka polkla a poručila svým nohám, aby se pohnuly. Následovala ho tmou a přemítala nad tím, co se právě stalo. Hlavou jí rezonovaly jeho slova. Zhluboka se nadechla a pokusila se vytěsnit všechny myšlenky. Cítila se jako na houpačce. Začalo jí být zle. Její žaludek zel prázdnotou a zbytky alkoholu se jí rozhodly opustit. Zastavila se a jen tak tak se stihla předklonit k příkopu podél kamenné cesty.
"Anet?" bleskově k ní přiběhl. "Jsi v pořádku?"
Jen nesrozumitelně zamumlala. Stoupl si těsně za ní, jednou rukou ji přidržoval a druhou hladil po zádech.
Zůstala ještě chvíli předkloněná a snažila se zhluboka dýchat. Jeho přítomnost jí uklidňovala. Díky zvracení se na chvíli odvrátila od svých myšlenek.
"Pojď," přehodil si její ruku přes hlavu a vzal ji do náruče, jako by nic nevážila. "Vezmu tě."
Byla moc unavená na to, aby mu odporovala. Zima se jí pomalu dostávala pod kůži a bolely ji nohy od těch příšerných bot. Složila si hlavu na jeho hruď a pomalu zavřela oči.
Probudila se, když se ji snažil dostat do auta. Promnula si oči a zívla.
"Děkuju," řekla a upřímně se na něj pousmála. Všimla si Michaelova zkoumavého pohledu.
"Co musím udělat pro to, aby mě někdo nesl jako mimino?" zeptal se rýpavě. Aneta lehce nadzvedla sukni a ukázala na podpatky. "Mít na nohách takovýhle boty."
"Kde jste vůbec byli takovou dobu?"
"Nahoře na kopci," pokývla Aneta tím směrem.
"Tak to už se nedivím," odvětil s úsměvem. Marek také nastoupil, ale sedl si vedle Michaela. Aneta si tak mohla natáhnout nohy na sedadlo vedle sebe.
"Simon sedí vepředu a kluci jedou za náma," vypravil ze sebe Marek. Vůz se pomalu rozjel, což rozhoupalo Anetin žaludek. Rukama si objala břicho a opřela si hlavu.
"Je ti znovu zle?" zeptal se Marek starostlivě. Aneta jen mlčky zakroutila hlavou. Marek s Michaelem se cestou bavili o nějakém obchodě. Aneta sledovala siluety stromů a domů míhajících se za oknem. Zanedlouho vjeli do lesa, kvůli kterému její výhled ještě více potemněl. Reproduktory na bocích auta divoce zapraskaly, což upoutalo pozornost všech přítomných.
"Zdravím," ozval se hluboký hlas. "Doufám, že jste si ples dostatečně užili."
Aneta přejížděla zmateně pohledem z Marka na Michaela. Oba hleděli zamračeně do země.
Chvíli se ozýval jen přerývaný dech.
"Neberte to osobně, ale nejsem zvyklý na takové chování. Snad vám následující událost otevře oči a pochopíte, že má varování nejsou jen tak pro srandu králíkům. Přeji šťastnou cestu."
Ticho, které nastalo po posledním zapraskání, bylo děsivé.
Náhle se zničehonic ozvalo hlasité kvílení brzd, vůz sebou začal divoce cukat, až se dostal do smyku, sjel do příkopu a narazil přímo do velké urostlé borovice. Aneta vylítla ze svého sedadla, ošklivě se praštila do hlavy a ztratila vědomí.

Marek se z otřesu a šoku probral jako první. Ztěžka vylezl z auta a zhluboka se nadechl. Jeho mozek nedokázal zpracovat vše, co se právě stalo. V uších mu hučelo a zrak se pomalu vracel do normálu. Bolela ho pravá ruka, ale jinak vyvázl bez zranění. Hned jakmile mu vše došlo, vyrazil zpátky ke dveřím, které byly pomačkané a šly ztěžka otevřít. Když se mu to povedlo, nahlédl dovnitř.
"Halo?" zvolal. "Jste v pořádku?"
Ve tmě zahlédl pár svítivých očí. Poté k němu osoba natáhla ruku.
"Jsem v pohodě," odvětil Michael, když mu Marek pomohl ven.
"Jen mě bolí noha," dodal a klopýtavě popošel a opřel se o střechu rozbitého vozu.
"Co to do prdele bylo?" zeptal se nechápavě.
"Anet?" pokračoval Marek a mžoural do tmy. Michael se mezitím odbelhal dopředu, kde zkontroloval řidiče a Simona.
"Anet?" opakoval Marek, jelikož se mu nedostávalo žádné odpovědi. "Máte někdo kurva baterku?"
"Co mobil?" zeptal se Michael.
"Asi mi vypadl," prohledal Marek kapsy.
"Tady, můj," řekl chlapík, vylézající z místa řidiče. Podal Michaelovi svůj telefon se svítilnou. Ten se dokulhal zpět k Markovi a posvítil dovnitř. Aneta ležela na sedadle. Hlavu měla opřenou o rozbité okno a nereagovala. Marek k ní okamžitě přiskočil a opatrně ji vytáhl ven. Mezitím přiběhli muži z auta, které jelo za nimi.
"Co se stalo?" ptal se jeden z nich, ale nedostalo se mu žádné odpovědi, všichni se soustředili na Marka táhnoucího bezvládné tělo. Klekl si k ní a položil její hlavu do svého klína.
"Anet?" zatřásl s ní. Nereagovala. Podíval se na své dlaně, na kterých se leskla jasně červená krev.
"Podejte mi něco!" křikl a natáhl ruku. Michael mu hodil deku a on ji přiložil na krvácející ránu na Anetině hlavě.
"Proboha, ne," zašeptal a přitiskl si její hlavu ke svému obličeji. Celé jeho tělo se rozklepalo.
"Anet," opakoval stále. "Probuď se!"
Po tváři mu stekla první slza. Všichni kolem nich stáli a mlčky přihlíželi.
"To byl jasný vzkaz," podotkl Simon. "Musíme zmizet. Musíme ji tu nechat."
"Nemůžeme ji tu nechat!" odsekl Marek.
"Oni se nepřestanou snažit," odvětil. "A když se jim to nepodaří teď, budou to zkoušet dál. A bude to jen horší."
Marek držel její bezvládnou hlavu a kýval se ze strany na stranu, jako by se ji snažil ukolébat. Ucítil něčí ruku na svém rameni.
"Simon má pravdu," řekl Michael. "Dokud bude s námi, nebude v bezpečí."
Marek sevřel silně víčka. Nedokázal racionálně přemýšlet.
"Pojď," zmáčkl mu ruku Michael. "Zavoláme jí sanitku. Nic lepšího pro ni teď nemůžeme udělat."
"Nemůžu ji tu takhle nechat," pošeptal. Zhluboka se nadechl, vzal ji do náruče a pomalu se zvedl.
"Jedeme," zavelel směrem k Michaelovi a nesl ji k druhému vozu. "Postarejte se tu o to."
Michael mu pomohl položit Anetu na zadní sedačky a poté si sedl na místo spolujezdce. Marek nastartoval a rozjel se.
"Co chceš dělat?" zeptal se Michael. "Víš, že má Simon pravdu. Tohle byl více než jasný vzkaz."
"Já to kurva vím, Michaeli," zařval Marek a praštil do volantu.
"Tak co plánuješ?" zopakoval Michael. "Nemůžeme ji teď přeci odvézt zpátky k nám a doufat, že příští útok přežije. A navíc je v opravdu zoufalém stavu, potřebuje hned doktora."
Marek se zhluboka nadechl. Snažil se utřídit si myšlenky a najít východisko.
"Odvezeme ji do nemocnice, tam se o ni postarají," navrhl Michael. "Můžeme tohle celé ukončit. Naše životy se vrátí do starých kolejí. Hlavně ten její. Víš, že pro ni nemůžeme udělat nic lepšího."
Marek se mlčky soustředil na silnici před nimi. Na vteřinu se podíval do zpětného zrcátka na její krásnou bledou tvář. Vypadala, jako by jen spala. Na sucho polkl a přikývl.
"Vezmeme ji do nemocnice."
Michael se posmutněle pousmál. "Bude v dobrých rukou."

Tak co říkáte na zvrat v ději? 🤭 Doufám, že jsem vás moc nezklamala a budete i nadále číst 🙊
Děkuju za všechny komentáře a hvězdičky!
Vaše Elna666