(NE)dobrovolná rukojmí

20 (upraveno)

                    Hleděla na jeho klidný obličej. Rty měl otevřené, aby jimi mohl nasávat vzduch. Už byla hluboká noc, ale myšlenky jí nedovolovaly usnout. Michael měl pravdu, opravdu ji Marek silně přitahuje. Přemýšlela nad tím, co by tomu asi řekly holky. Klára by jí pravděpodobně poradila, aby se ho pokusila svést. Denisa by ji na druhou stranu poslala rovnou do psychiatrické léčebny. Pousmála se, když si představila jejich hádku o tom, co by měla udělat. Otočila se a lehla si na záda. Zadívala se do stropu. Jak dlouho už to vlastně je? Ztratila pojem o dnech. Je středa? Nebo pátek? Povzdechla si a vstala. Potřebuje se zabavit. Zaměstnat mozek, nebo bude přemýšlet. A to je to poslední, co teď chce. Utápět se v myšlenkách, vzpomínkách, představách a následně i v slzách. Mohla by si pustit televizi v obýváku, pomyslela si. Potichu vyšla z pokoje, naposledy se ohlédla na Michaela, který dál v klidu spal, a zavřela dveře. Ovládla nutkání jít do Markovy ložnice a po špičkách sešla dolů. U vchodových dveří stáli dva muži. Zahlédla jejich zkoumavý pohled a rychle zmizela za rohem doufajíc, že si nevšimli toho, co má na sobě. Vzala si šedou deku, která byla přehozená přes křeslo, zabalila se do ní a posadila se na gauč. Sáhla po ovladači ležícím na konferenčním stolku a zapnula televizi. Tichým domem se rozlehla hlasitá hudba jedné z reklam. Hbitě ji ztišila a v šeru se snažila najít tlačítko ukazující program. Po chvíli mačkání náhodných čudlíků, stiskla ten správný. Na obrazovce se objevila tmavá tabulka ukazující různé stanice a pořady, které na nich právě běží. Podívala se na hodiny, které se objevily v pravém horním rohu. 00:27. V tuhle hodinu nemůže jít nic dobrého. Překlikávala jeden pořad za druhým. Nakonec to nechala na seriálu Dva a půl chlapa. Už je to věčnost, kdy se naposledy dívala na televizi. Opřela se o velký měkký polštář a zachumlala se do deky.

                 „Co tu děláš?" Do obýváku vešel Marek. Trhla sebou, když uslyšela jeho hlas. Plochá obrazovka ozařovala jeho nahou hruď.

„Nemůžu usnout," odvětila. Mlčky odešel do kuchyně. Když se po chvíli vrátil, držel v ruce sklenku s bourbonem. Jeho bosé nohy přestaly pleskat o podlahu ve chvíli, kdy se zabořily do chlupatého koberce ležícího před gaučem. Napil se a mlčky si vedle ní sedl. Za celou dobu se na sebe ani nepodívali.

„Jak to že nespíš ty?" zeptala se po chvíli trapného ticha.

„Nespím od chvíle, kdy zemřel táta," opáčil prostě. „Nejde to."

Znovu si loknul.

„To chápu," pokývala hlavou, i když si nebyla úplně jistá, že chápe cokoliv, co se tohohle muže týká. Zadívala se na jizvu, kterou střídavě osvětlovala a zahalovala tlumená světla televize.

„Bolí to ještě?"

„Jen občas," prohlásil. Pomalu a odhodlaně se k němu posunula, měla nutkání si ji prohlédnout zblízka.

„Hlavně když sebou nějak prudce trhnu," dodal a lehce znervózněl. Vztáhla k němu ruku. Hbitě ji však chytil za zápěstí. Vyděšeně sebou cukla a vytrhla se mu.

„Pravidlo číslo čtyři," řekl. „Žádné doteky."

„Zase jsme u těch pitomých pravidel?"

„Zase?" zopakoval. „Pořád."

Povzdechla si. „K čemu mě tu vlastně pořád máš?"

„To sám stále nevím," pokrčil rameny. „Ale nějaké využití se pro tebe jistě najde. Prozatím mi budeš dělat doprovod na různé akce."

Aneta zahlédla úšklebek na jeho tváři. Oklepala se.

„Jaké akce?"

Otočil se k ní a pomalu dopil poslední kapky tekutiny. Sklenku odložil na stůl. Pohled stále upíral na ni.

„V téhle košilce byste se tu neměla jen tak producírovat, slečno Musilová," pošeptal. Nejdřív nechápala, ale pak si všimla, že když se k němu posunula, shodila ze sebe deku. Naklonil se k ní. Zastavil se jí dech. Sehnul se k zemi, zvedl přikrývku a přehodil ji přes její ramena. Byly pár centimetrů od sebe. Místnosti pohltilo šero, jelikož obrazovka potemněla. Její srdce se divoce rozbušilo. Klouzal pohledem od jejích očí na její rty a zase zpátky. Zhluboka se nadechl. Vlasy měla uvězněné v dece, kolem tváří jí splývalo jen pár pramenů.

„Večeře, zahajovací večírky, plesy, obchodní schůzky," řekl tiše. „Oslavy, párty."

Jeho hlas se pozvolna vytratil. Jejich nosy se zlehka dotýkaly. Její tělo bylo napjaté jako struna. V puse měla sucho, a když pootevřela rty, aby si je navlhčila, přestal dýchat on. Oba byli jako paralyzovaní. Náhle je ozářilo světlo z přehnaně osvětlené reklamy. Vzpamatoval se a odtáhl se od ní. Urychleně vstal a snažil se zakrýt bouli na svých pyžamových kalhotách. Vyběhl schody nahoru a zavřel se ve své ložnici. Pohled jí sklouzl dolů. Pak se zaklonila a zavřela oči. Co to sakra bylo? Když se zhluboka nadechla, stále cítila jeho vůni. 

                   Když odcházel, už spala. Přistoupil k ní, vypnul televizi a přikryl ji. Zastavil se u vchodových dveří.

„Jestli zjistím, že se jí někdo byť jen dotkl," řekl výhružně a pohledem přejížděl z jednoho sekuriťáka na druhého. „Na místě ho zastřelím."

Oba vyděšeně přikývli a otevřeli mu dveře. Vyšel na chladný čerstvý vzduch a zhluboka se nadechl. Oblékl si bundu a vydal se do garáže. Z kapsy vytáhl klíčky od svého stříbrného Maserati a odemkl ho. Nasedl do něj a nastartoval. Pevně sevřel kožený volant. Zlehka vyjel z garáže a minul bránu, která se za ním zavřela. Jakmile se dostal na hlavní silnici, dupl na plyn a řítil se do nedalekého města. Během dvaceti minut parkoval před velkým moderním dvoupatrovým domem. Zhluboka se nadechl a ze sedadla spolujezdce vzal láhev šampaňského, které po cestě koupil spolu s balíčkem kondomů. Vystoupil a zamířil ke dveřím. Několikrát zazvonil, než se konečně otevřely. Za nimi se objevila ona v krátké krajkové košilce. Přitáhla si blíž k tělu šedý saténový župánek. Vlasy měla rozcuchané a oči unavené. Probudil jsem ji, problesklo mu hlavou.

„Co tu děláš?" zeptala se a zívla. Zvedl do vzduchu láhev a ona se pousmála. Poodstoupila a pozvala ho tak dál. Za 10 minut již před ním klečela na všech čtyřech nahá. Prsa se jí divoce houpala a z hrdla se jí draly vzdechy. On divoce přirážel. Chtěl ze sebe dostat veškerou svou frustraci. Chtěl ze sebe dostat ji. Chytl ji za vlasy a silně za ně zatahal. Když vrcholil, málem vykřikl její jméno. Vydechl a začal se oblékat.

„Nezůstaneš?" zeptala se, když se zahalovala do šedého župánku.

„Ne, musím brzy ráno na schůzku," odvětil a zapínal si knoflík u kalhot. Rukou si pročísl zpocené vlasy. 

„Můžeš jet odsud," přemlouvala ho, když ho doprovázela ke dveřím.

„Nemůžu, mám veškeré podklady doma," opáčil suše, narovnal si triko a vyšel ven. Chladný vzduch zchladil jeho rozpálené tváře.

„Přijdeš zase?"

„Možná, Isabello."