(NE)dobrovolná rukojmí

1 (upraveno ✔)

Tužka klouzající po prázdném bílém papíře zanechávala tenké černé čáry. Obrazec, jež tvořily, připomínal růži omotanou kolem holého ženského krku. Trny se zavrtávaly do hladké kůže. Není žádná růže bez trní. Z myšlenek ji vytrhlo zvonění oznamující konec poslední hodiny. Zavřela skicák a společně s tužkou ho nedbale vhodila do batohu.

„Anet?"

Otočila se. Spatřila rozjařené tváře svých nejlepších kamarádek. Sebrala svůj ruksak a společně se vydaly k východu.

„V kolik se sejdem?"

„Tak," zamyslela se. „ve 2 u mě?"
„Oukej," přikývla Klára.

„Já to asi nestíhám," namítla Denisa. „Musím vyzvednout bráchu."

„Nemůže ho vyzvednout někdo jiný?" zeptala se Aneta trochu nevrleji, než zamýšlela.

„Ne," zavrtěla Denny hlavou. „Rodiče jsou v práci a ségra na koleji."

„Fajn," řekla Aneta odevzdaně. Neměla ráda, když jí někdo kazí plány, ale byla po celém dni unavená, takže se nechtěla hádat. Otevřela staré velké vchodové dveře. Před nimi se rozprostřel menší školní dvůr a rušná hlavní silnice.

„Můžu ve 4, to už by měla být máma doma," prohlásila Denisa.

„Dobře, tak po čtvrté u mě," kývla s úsměvem na holky a z kapsy vytáhla smotaná černá sluchátka.

„Tak zatím."

Objaly se a každá se vydala svým směrem. Popolední město bylo poloprázdné. Slunce stálo vysoko na obloze a skrz šedobílé mraky vysílalo své nazlátlé paprsky. Aneta zhluboka nasála teplý letní vzduch do plic. Na chvíli se zastavila, jelikož se za chůze nesoustředila na rozmotávání sluchátek. Obešel ji nějaký starý podrážděný pán mumlající něco o dnešní nevychované mládeži. Jen zakroutila hlavou a dál se snažila rozplést jednotlivé uzly. Když se jí to konečně podařilo, dala si je do uší a pustila písničky. Začala hrát známá melodie a jí se udělalo špatně. Zavřela oči a rychle nahmatala telefon v kapse. Myslela, že ji vymazala. Byla tak blízko. Tak blízko k tomu, aby na něj už nemyslela. Smazala všechny jejich fotky, všude ho zablokovala. Odstranila ho ze svého života. Už jsou to 2 roky, ale pořád to bolí. Vzpomínky. Zhluboka se nadechla a hbitě setřela slzu padající po své tváři hřbetem pravé ruky. Přidala na kroku a za chvíli stála před domem. Prohlížela si šedou fasádu a velká černá okna. Hlavou jí proběhlo, že už je na čase, aby si našla vlastní bydlení. Vytáhla klíče a strčila je do zámku. Bylo odemčeno. Vešla dovnitř a sundala si boty.

„Umři!"

Pokračovala chodbou dál do obýváku. Najednou se odněkud vynořil Patrik s plastovou pistolkou v ruce. Vydával zvuky, které měly pravděpodobně znamenat výstřely. Za ním se hnal David. Řvali na sebe a honili se kolem ní. Pak na ni začali skákat. Ztrácela rovnováhu.

„Kluci, nechte toho," vykřikla těsně předtím, než dopadla na gauč. Vyvlíkla se jim a utíkala do svého pokoje. Běželi za ní. Byla to taková jejich hra. Rychle vběhla dovnitř a zamkla.

„My si na tebe počkáme!" výhružně zavrčeli.

„Kluci, pojďte mi pomoct," ozvalo se z kuchyně.

„Sakra," prohlásili jednohlasně. Slyšela vzdalující se kroky. Zakroutila hlavou a pousmála se. Ztřeštěnci. Občas si přála být znovu tou malou holčičkou.