Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 21. Jsi tím, kdo jsi část 4. - Pravda o legendě

Irys vzpomínky

Loki

Vogl splašeně poletoval od jednoho rohu k druhému.

Díval jsem se na svůj odraz a stále nemohl uvěřit tomu, co právě vidím, natož jak mě obryně nazvala. Obličej mi zcela zmodral, na bradě a tvářích se objevily vystouplé tmavé jizvy. Z čela vystupoval obrys jotunského znaku Skrinetis, což dokazovalo jediné.. Tarangoz, to jméno patřilo vždy mě.

„Co..Co.. Co si mi to provedla, čarodějnice?!" Z posledních sil jsem se bránil pravdě a současně hystericky tikal očima po hladině, kterou začala pomalu zahalovat nová vlna ledové peřiny.

„To.. To jste vy, moje veličenstvo," pustila mě pobaveně ze svého sevření a následně ustoupila o pár kroků ode mne.

„Ne," Vzdychl jsem tiše v zoufalství.

Sledoval jsem, jak se má ruka mění nazpět do ásgardké podoby, zato nemilosrdná pravda se nyní nenávratně zakořenila hluboko v mém nitru.

„Ne!!" Vymrštil jsem se zlostně vzhůru a obrátil se k Telle, v očích plameny.

Fontánu jsem nechal za sebou, zvedl ze země dýku a rozběhl se podruhé proti obryni. Šaty potrhané, ego zpřelámané na několik málo kusů a ona se mi pořád vesele smála do tváře.

Chtěl jsem ji zabít víc než kdy před tím, vlastně, udělal bych teď naprosto cokoli, jen abych oddálil důsledek tohoto zničujícího zjištění.

Druhý pokus se také moc nezdařil. Nestačil jsem se ani pořádně rozmáchnout a již mě držela svými pařáty za oba kotníky ve vzduchu, „Tak mladý, tak zbrklý," rozšířil se jí úsměv ještě víc.

Vogl létal okolo její ruky a klováním se marně snažil povolit stisk.

„Okamžitě mě pusť, přikazuji ti to!" Řval jsem, visíc hlavou dolů, a můj tisíciletý styl profesionálního boje se rázem změnil v pomatené leč zuřivé šermování dýkou kolem sebe.

„Jsi tak dětinský," pustila mě z výšky.

Spadl jsem na záda, div si nevyrazil dech o ledovou zem. Zbraň mi vyklouzla z dlaně a setkala se znovu s podlahou, tentokrát už dopadla ale daleko od mého dosahu k protější stěně haly.

Vztek a chuť po krveprolití jen sílili.

„Jak.. Jak se opovažuješ?!" Prskal jsem při svém třetím pokusu se opět postavit na nohy.

„Já? Já? Co ty si vůbec myslíš?!" Poprvé zahřměla, tyčila se nade mnou jako temný mrak, jenž se chystá po dlouhé době vrhat zase blesky.

„Uvítám tě tu s rozevřenou náručí jako prince, otevřu ti oči a ty jen na mě prskáš jed! Jsi nevychovaný a nevyspělý!" Vytkla mi způsobem dotčené matky.

„Asi jsem ještě neměla posílat Kamenovi do Ásgardu, nejsi připraven přijmout svůj osud.. pořád ne.." lamentovala s rukama v bok, kroutíc nade mnou hlavou.

„Cože? To ty?!"

konečně jsem se vyškrábal na nohy, můj zoufalý pohled mířil k Telle. Vogl mi přistál na levém rameni, zlostí se mu už čepýřila pírka.

„Ano, já..Poslala jsem je. Ale byla to pouhá záminka, jak tě sem dostat. Nebylo jiného zbytí.. Věděla jsem, že přítomnost Kamenovů na Ásgardu slavného Thora vyburcuje k okamžitému útoku na Jotunheim.. obzvlášť, když jsem cestu sem nechala odkrytou přímo pro Heimdallovy oči. Věděla jsem také, že ty Thora budeš, coby věrný bratr, následovat. Bylo to .. zkrátka naplánované. Pro tebe.. pro tvůj návrat domů," šeptala, jako by ji bylo navýsost trapné, že celé věci musela nakonec ona sama, prostřednictvím hloupých šutrů, napomoci.