Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 7. Loki, kazitel námluv /část 2.

Loki

Proč ho nechá? kroutil jsem zlostí obočím, dech se mi opět zastavil.

Ona se snad na něj usmívá! Bublala ve mně už žhavá lává.

Irys nadšeně kývala hlavou a nespouštěla ty své pověstné panenkovské oči z načepýřeného Fandrála. Nikdy jsem jí ještě neviděl takhle moc šťastnou a to jsem jí dal okusit těch nejlepších a nejzáludnějších plánů, jaké se mohly dosud zrodit v mé mysli.

Každou akcičku jsme podnikali společně a pokaždé z toho byla Irys, jak ona sama často nazývala svůj kladný emocionální stav, na větvi. Tu prazvláštní frázi zřejmě pochytila při jedné z výprav na její rodný Midgard, který se za těch pár set let, dalo by se říci, vskutku změnil.

Znal jsem všechny její úsměvy, ale tenhle mi byl celá ta léta naprosto odepřen. Snažil jsem se rozluštit, co je na něm tak jiného. Byl plný očekávání a bázně zároveň, cudný a přesto dravý.

Zabrnělo mi až v konečcích prstů, když jsem konečně pochopil, co Irysin výraz značí.

Nasucho jsem polkl hořkou pravdu. Nejraději bych v tu chvíli zmizel z ponuré chodby, dost možná i ze slavného a jistě spravedlivého Ásgardu. Bylo mi nevolno.

Fandrál jakoby to vycítil, se hned po rozloučení s Irys, která zmizela ve dveřích svého pokoje, sebejistě otočil na patě a vykročil mým směrem. Když kolem mě procházel neodpustil si a pobaveně mě sjel pohledem.

„To víš Loki, štěstí přeje statečným," pochlubil se svým úspěchem. Moc dobře věděl, že to co jsem právě spatřil mi vadí a doslova pije krev. Takže si to náležitě užíval.

Již nemělo cenu klepat Irys na dveře, doprovodem na oslavu pasování se stal děvkař Fandrál.

Plánoval jsem si celý měsíc jak jí po obřadu požádám, aby ke slavnostní tabuli usedla spolu se mnou. To já měl být dnes večer její společník, ne on! Několik týdnů před pasováním jsem dokázal pomocí svých lstí a kouzel zahnat každého, kdo se jí jen pokusil nabídnout svojí přítomnost po jejím boku na oslavě. Fandrál byl proto nepříjemné překvapení.

Poraženecky jsem sesunul svůj zrak k hladce naleštěné podlaze a se zatnutými pěstmi čekal až se ten slizký had ztratí někde v chodbách.

Pár minut po Fandrálovým odchodu ze scény, byl z dálky ještě slyšet tlumený dusot jeho neohrabaných kopyt, pak nastalo prázdné ticho, naprosto jsem osiřel.

Stál jsem tam jak osamělý rampouch bez smyslu své existence.

To mu přece nemůže projít, nemůže jen tak přijít a odnést si to, co zasluhuji jedině já!

Sebelítost, mučící mé srdce, jsem okamžitě odhodil stranou.

Jsem Loki z Ásgardu, bůh všech lotrovin, já nikdy neprohrávám.

Nejen Fandrál ale i já jsem na tuhle skutečnost pomalu zapomněl.

Odlepil jsem se z místa a zamířil ke své magické cimře, o které věděl jen málokdo, pouze já matka, mazaná Irys a z nepochopitelného důvodu i Thor.

Pro nikoho jiného magická cimra neexistovala, dokonce i Ódin o ní neměl ani tušení.

Mně i Frigg, jako jediným dvěma oficiálním mágům v celém království.. vyjma Irys, která je označována za kouzelnici, což je tady považováno za veliký rozdíl.. se od druhých nedostávalo moc pochopení nebo volnosti v tom, co děláme. Proto jsme si společně vytvořili vlastní místnost, skrytou ve zdech jedné z rozlehlých dvorských chodeb, kde můžeme volně vyvíjet a zdokonalovat naše magické schopnosti aniž by jsme se museli ohlížet na ostatní protestníky.