Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 16. Ledové království

Irys vzpomínky

Ledové jotunské střípky se mi zabodávaly hluboko do plic, při každém mém, třebaže jen slabém, nádechu.

Ploužila jsem se sněhem, sahajícím mi po kolena, snažíc si moc nevšímat toho, že pomalu ale jistě ztrácím cit v konečcích prstů, mých nohou.

Byla neuvěřitelná zima, vlasy mi již nabraly odstín jinovatky. V duchu jsem si nadávala, že jsem ve svém pokoji zanechala teplý kabát, jenž by mě tady dokázal příjemně zahřát.

„Nemůžeme zpomalit?" Zadívala jsem se na Volstagga prosebně, abych v něm vyvolala nějaký ten soucit.

Plnovous si povzdechl a na chvíli přibrzdil, ale v dalším momentě popadl mou paži a s velkou lehkostí si mě vymrštil na svá záda.

„Promiň Irys, ale už takhle jsou všichni před námi a já si nechci nechat ujít, jak Thor všechny ty zmrzlé zrůdy vypráská," Přidal víc do kroku, aby družinu, i se mnou na krku, dohnal.

Možná trochu ponižující, ale úleva to rozhodně byla.

„Tak jaký je plán, Thore?" Spustil ihned, když dorazil k přátelům.

Thora tím nejspíš vyrušil z tichého rozjímání, neboť ten nejprve překvapeně trhl hlavou, než se podíval Volstaggovým směrem.

„Plán? Vlítnout tam a nadělat z nich malé sněhové koule, takový já mám plán," pronesl hrubě a zcela sebejistě.

Neuniklo mi, jak Loki při slovech svého bratra nevěřícně pomrkává po ostatních, ve snaze zjistit, jestli je opravdu on jediný, kterému to zní, při nejmenším, naprosto šíleně.

„To vypadá jako plán," zaradoval se Fandráll, šťouchajíc laškovně do Lady Siff svým loktem pravé ruky.

„Ano, to jistě je," přilepila se ještě víc k Thorovi.

Mě to tedy jako moc dobrý nápad nepřipadalo, ale zrovna já jsem v tu chvíli mohla leda tak mlčet.

Raději jsem tedy svůj zrak upřela k Jotunské obloze.

Byla černá jako za té nejtemnější noci. Stěží by se dalo s její pomocí poznat o jakou část dne se vlastně jedná.

Především proto, že Jotunheim nemá žádné slunce ani měsíc a o nejbližších hvězdách se u nás doma vypráví, že se před mrazivými monstry raději skrývají.

Tudíž, jediné co se nad námi mohlo nacházet, byl chřtán černočerné nicoty, nehledě nato jestli se Jotuni právě ukládali ke spánku, či měli jen ranní siestu.

Netrvalo moc dlouho a naše skupina došla svého cíle.

Konečně poprvé ve svém životě jsem spatřila hradby jotunského království, přesněji to, co z něj zbylo.

„Tak kde jsou?" Rozhlížela se Lady Siff netrpělivě kolem sebe.

„Schovaní, jako všichni zbabělci," odpověděl Thor tak hlasitě, aby jeho domýšlivý názor vylákal, dosud neviděné obry, ven z jejich skrýše.

Dostali jsme se až k jedné ze zřícenin, byla největší a prvním dojmem nejzachovalejší. Vypadala jako velmi důležitá část celého stavení. V tu dobu jsem začínala mít nepříjemný pocit, že již nejsme sami.

Sníh se pomalu ztrácel pod nohama, nahrazovala ho rozpraskaná, kamenná zem. I takto jsem s úžasem v očích poznala, že se nyní všichni nacházíme v bývalé jotunské královské síni, kdysi slavné jako je dnes sama Valhalla.

„Chci jít už sama," zaškemrala jsem Volstaggvi u ucha.

Mlčky mě postavil dolů na nohy.

„Vážili jste dlouhou pouť pro smrt, Ásgarďané," ten hlas mě vyděsil natolik, že jsem si na okamžik přála, opět sedět Volstaggovi za krkem.

Byl hrubý, ledově chladný a táhl se přímo nesnesitelným způsobem, nemohl patřit nikomu jinému, nežli mrazivému obrovi.

„Jsem Thor Odinson," představil se bůh hromů téměř dobyvačně.

„My víme, kdo jsi," poznamenal stále neznámý.

To „My" mě vážně znepokojilo. Oči mi zajížděly do všech puklin i zlověstně udržovaných vchodů, vykukujících snad ze všech stran okolo nás.

„Proč jste poslali své Kamennovi do Ásgardu, snad ne kvůli truhlici?!" Zeptal se Thor, ale jako otázka to vůbec neznělo.

„Proč myslíš, že by nás něco takového napadlo?" Tajemný zněl zmateně, nikoli však ohromeně.

„Protože cesta, kterou se k nám dostali vede do vaší říše," Vysvětlil Thor neochotně, hlas už mu burácel samou touhou po boji.

Okem jsem zmerčila stín, seděl uprostřed rozpadliny na něčem, co zdálky připomínalo trůn. Jeho silueta byla tak veliká, že mě zezačátku ani nenapadlo, že patří živé bytosti.

Až nyní, po Thorových posledních slovech stín povstal a já poznala, jak obrovský takový obr může být.

„Nepopírám, že toužím po své truhlici, mé neomezené moci, ale nikdy bych pro ni neposlal tupé kameny!" Zvýšil hlas nalezený obr a vše nasvědčovalo i tomu, že král Jotunheimu.

„To je odporná lež, jak se opovažuješ lhát ásgardskému lidu!" zahřměl Thor a už napřahoval svůj Mjolnir.

„Lež? Nazýváš mne lhářem?! A kdo jsi ty?" Rozkřičel se král.

„Vtrhl jsi sem bez pozvání, obviňuješ můj národ z vašich problémů a urážíš zbytek mé cti. Jsi jen malý, naivní a rozmazlený kluk, který si chce dokázat, že je muž, ale zatím jen otevíráš staré rány a touhu po krvavém boji, chceš ho? Ne.." Posadil se zpět na svůj kamenný trůn, na znamení, že ukončil debatu.

„Tomu klukovi právě došla trpělivost," zavrčel Thor a udělal několik nemálo kroků směrem k trůnu, zatím co my ostatní postávali v pozadí.

Thor si toho asi nevšiml, ale začali nás pomalu, ze všech stran, obkličovat další mraziví obři. Naskytl se mi naprosto děsivý pohled, jak si ty stvůry tvoří ledové zbraně, v podobě rampouchovitých kyj a to přímo z jejich vlastních rukou.

V ten samý okamžik k Thorovi přispěchal Loki, „Thore zadrž, uvažuj, rozhlédni se, jsou v přesile," šeptal po jeho rameni, chtěl přivést svého bratra k rozumu.

„Teď velím já, bratře," odsekl mu nevrle Thor.

„Ty ani nevíš, co tvůj čin rozpoutal.. já ano. Odejděte než si to rozmyslím," mávl král bezvýznamně dlaní.

„Thore, mysli na Irys. V takovém boji nemůže přežít, stěží ubráníme sebe natož ji, tak jdeme," naposledy ho zkusil přesvědčit.

Loki mě tím naprosto omráčil. I potom všem, na mě stále myslí. Ublížila jsem mu, ale i tak se mě snaží ochránit.

Stačilo málo a rozplakala bych se namístě.

Loki se ohlédl za sebe a očima vyhledal ty mé, ujišťujíc se, že mě má stále v dohledu.

Smutně jsem sklopila zrak k zemi. Cítila jsem se neuvěřitelně trapně, že se o mě zajímá zrovna ten, kterého jsem před chvílí neohleduplně odsoudila.

Thor neodpověděl, neochotně, pln nepříliš úspěšně potlačované zuřivosti, se otočil za Lokim a chystal se spolu s ním k odchodu.

„Utíkej princátko," ozvaly se dvě osudná slova.

Tak tady další díl snad se vám líbí :D Budu ráda za váš názor, případně připomínku k mému dílu :D Ale doufám, že zatím příběh všechny jakž takž baví :))