Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 7. - Loki, kazitel námluv /část 1.

Tahle kapitola je spíš humorná /především část 2./ než průlomová, ale doufám, že si i tak získá své fandy :D

Loki

„Pozdvihuji tě na titul Irys bohyně míru a věrnosti!"

Sledoval jsem jak se z mé malé stvůřičky klube mystická bytost. Nová stříbrná zbroj, která jí zdobila od hlavy až k patě, přinutila ne jednoho ásgardského válečníka pootevřít svá ústa. Třebaže má tvář nejevila nadšení, uvnitř sebe jsem cítil nesmírné štěstí až mi srdce plesalo.

Tento den si zaslouží více než kdokoliv jiný koho znám .. mé oči se statečně rvaly s přicházejícím dojetím.

Irys opatrně povstala a s jiskřičkami v očích si nyní prohlížela „své nové já". Moc jí to slušelo. Musel jsem si ale hned přiznat, že tak neusuzuji pouze kvůli jejímu novému brnění.

Začínal jsem pomalu ale jistě podléhat touze, přiběhnout k Irys a obejmout jí. Myšlenku na moje ztrapnění, které by okamžitě nastalo před celou Valhallou, neboť bych všem přítomným ukázal, že i já, největší zlo ze všech devíti světů, mám své city a emoce, jsem v klidném stavu postupně vypouštěl z hlavy.

„Vznešení pánové, představuji vám svou budoucí manželku!"

Asi jsem právě přestal dýchat..

Valhalla sice byla zaplněná ohlušujícím jásotem lidu, ale i přesto jsem toho nechutně slizkého hada slyšel dobře a zřetelně.

„A to jsi si tak jistý, Fandrále?" ozval se Volstagg.

„Já umím být velmi přesvědčivý v tom co dělám a to se týká i námluv,"samolibě odpověděl a ulízl si už tak dost přegelovanou blonďatou kštici.

Po celém těle mi přeběhl mráz. Jen ta představa, jak si Fandral namlouvá chudáka Irys, je tak zvrhlá, že by měla být okamžitě zakázána v celém nekonečném vesmíru.

„Aha, a kdy s tím chceš začít, milovníku?" optal se při jejich sestupu z poschodí opět Volstagg.

„Řekněme, že dnešní oslava na počest bohyně Irys bude i mou malou oslavou," vskutku podlejší plán bych snad ani já nevymyslel.

Úplně jsem zamrzl na místě, vztek mi nedovoloval udělat ani náznak pohybu.

Před očima se mi jevily ty nejhrůznější a nejdokonalejší plány, jak sprovodit Fandrála ze světa. Bylo by to tak snadné zbavit se ho jednou provždy. Celý prostor okolo mě zešedivěl a pak naprosto zčernal. V té temnotě se náhle zjevil Fandrál.

Nebyl už tak sebevědomý, byl vyděšený a zoufale prosil o svůj život.

Doslova brečel jako malé děcko.

Fandrálovy slzy se míchaly s rudou krví, vytékající z rozšklebených ran jeho těla.

Klečel, i když chvílemi se sesouval k zemi, očividně umíral. Přišla má chvíle zasadit mu konečnou ránu z milosti.

Než jsem stačil cokoliv učinit, postavilo se mezi mě a ztrápenou oběť bílé světlo, zprvu velmi drobné. Později nabývalo na síle i velikosti, rozpoznal jsem siluetu své přítelkyně.

Irys stála naproti mně a nabízela mi svůj nejkouzelnější úsměv. Zamžoural jsem očima a temno, ve kterém jsem se ještě před chvílí nacházel, se i s dosud nepotrestaným Fandrálem rozplynulo.

Ona tu byla ale stále. Dívka jenž jsem znal už od její peřinky mě znovu dokázala vytrhnout ze spárů mých vlastních ne příliš veselých myšlenek.

Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem asi jediný, kdo jí ještě negratuloval. Jak zahanbující a to si říkám nejlepší přítel.

„Má bohyně míru," nevěděl jsem jak jinak reagovat a uklonil se jí.

„Loki!"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdyby Všeotec Irys neodtáhl někam bokem, aby jí nejspíš sám pověděl jako moc je hrdý, odešel bych z Valhally s ní.

Tak se ovšem nestalo, a já se sám přemístil do svých komnat.

Ležérně jsem se položil na lůžko a přemítal o dnešní události. Při vzpomínce na šťastnou Irys, zkoumající každý záhyb svého oděvu, se mi na tváři objevil úsměv. Oči jí zářily nachlup stejně jako kdysi, když dostala svůj první meč.

Přišlo ale i druhé téma.

Fandrál, odprskl jsem si pro sebe.

Nechápal jsem, jak se mnou mohl jeho dnešní výrok tolik otřást.

Neustále mrazivě klidný bůh šibal se prostě nechal vykolejit od podřadného děvkaře.

Správně! Je to odpudivý proutník! Jeho tu zná přece každá coura z krčmy. Také pár nešťastnic z královského dvora s ním měla tu "čest". Je tak nesoudný, že si některé ženy prohazuje i s Thorem, dalším exotem.

Ne, Irys je příliš chytrá než aby skočila tomuhle zmetkovi na špek.

A hlavně, ona sama nejlépe ví, jaký je Fandrál egoistický hlupák..

Už v dětství se o tom několikrát přesvědčila.

Až do večera jsem dumal nad Irys a jejím nešťastným osudem, pokud by si skutečně vzala Fandrala. Odbíjení Valhallské věže mě obeznámilo, kolik je hodin.

"Proklatě!"

Rychle jsem vstal a proběhl skrz zavřená vrata svého pokoje. Běžel jsem směrem ke komnatám Irys.

Celý den na ní myslím a nakonec kvůli tomu zapomenu na ní samotnou.

Po poslední zatáčce jsem dostal přímý zásah do obličeje. Nikoli fyzický ale bolest to taky byla.

Na chodbě jsem spatřil Irys, opírající se jejím pravým ramenem o sloup, na tom by nebylo nic špatného, tedy kdyby se přitom neusmívala na mrzkého červa nacházejícího se přímo před ní.

Na Fandrála! Bylo znát, že jí něco říká a současně ukazuje na sebe.

Neodpustitelná drzost nastala v okamžiku, kdy jí ten žabák políbil na ruku.

Tohle nebylo moudré, skřípal jsem zuby.

Doufám, že první část ujde. Druhá bude o něco humornější.