Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 3. Seznámení

Frigga

Vše je v pořádku drahá, nic se nemůže stát, vše je v pořádku..

Neustále jsem se uklidňovala, ale můj strach nemizel. Pospíchala jsem dlouhou chodbou směrem do svých komnat. Už musí být jistě vzhůru, přidala jsem ještě víc do kroku. Nesmí tam být sama..

Zatím jsem měla pouze štěstí. Bála jsem se tak moc, že si nás někdo při příchodu všimne.. pouze u Heimdalla věřím, že si vše nechá pro sebe.. že jsem se z Bifrostu do kovárny duší musela přenést. Tam jí mé věrné a snad i mlčenlivé služebné ošetřily. Kdybych jí nechala na Midgardu, smrt by byla její jedinou jistotou a to jsem nemohla dopustit.

Těsně před svým cílem jsem musela zpomalit chůzi. Nechtěla jsem probudit podezření u královských strážných, kteří byli dnes nejspíš všude. Dva stojící u mých komnat se mi uklonili a chystali se otevřít zlaté dveře, abych mohla vstoupit.

"Zadržte, já si otevřu," pronesla jsem s takovou naléhavostí, až jsem se nad tím sama zarazila , tohle rozhodně podezřelé bylo.

Oba strážní si vyměnili překvapené pohledy, ale poslechli a ustoupili. Já si velmi hbitě otevřela jen jedno křídlo dveří a následně ho za sebou prudce zabouchla. Ještě chvíli jsem čekala a poslouchala, jestli si muži něco mezi sebou neříkají a nepodezřívají mě z něčeho. Teprve pak jsem se odrazila ode dveří.

Závěsy byly zatažené, tak aby do komnaty neproniklo žádné světlo a vše bylo na svém místě tak jak jsem opustila.

Nikdo tu nebyl, oddechla jsem si a konečně jsem ze sebe setřásla alespoň část z mého strachu. Přistoupila jsem ke zlaté posteli a naklonila se nad toho malého spícího tvorečka.

"Je úžasné, že jsi to zvládla. Jsi to nejstatečnější dítě, co jsem kdy poznala," zašeptala jsem té malé dívence do blonďatých vlásků a poté políbila čelíčko. Teď když jsem zařídila, aby mě nikdo nerušil, mohla jsem si už v klidu sednout k posteli a čekat až se dívka probudí. Musím jí toho tolik vysvětlit.

"Dítě?!" Ozvalo se náhle a tak hlasitě, že jsem sebou samým překvapením škubla. Silný hlas se odrážel od všech stěn komnaty, že jsem nemohla určit, kde se nachází jeho majitel.

"Kde si ho u všech Ásů vzala?" Teprve teď jsem spatřila svého syna, plížícího se ze stínů.

"Loki, kolikrát jsem ti už vytýkala, že svá kouzla nepoužíváš zrovna k těm nejlepším účelům," zvedla jsem k němu hlavu a snažila se tvářit, co nejvíce rozčíleně, ale můj znovu objevený strach i Lokiho nechápavý výraz, mi to moc neusnadňovali.

Myslela jsem, že za zavřenými dveřmi budeme určitě v bezpečí. nepomyslela jsem však na to, že Loki kterému nikdy nic neunikne, se sem jako jediný dokáže přenést i bez zaklepání.. jako to dělával už od dětství.

"Neodvracej se od tématu, matko!" Pokračoval a blížil se čím dál víc ke mně, ale jeho oči byly upřené k dítěti.

"Tak tohle je tedy ten pravý důvod tvého brzkého návratu z Midgardu?" zasyčel.

"Vzala sis s sebou suvenýr..?" Jeho otázka se pro něj stala i odpovědí.

"Loki, prosím.."

"Jak někdo jako ty mohl udělat něco, tak hloupého!" ignoroval mě a jeho zloba se neustále stupňovala.

"Vysvětlím to," pokoušela jsem se znovu.

"U Ódina, ty jsi ásgardská bohyně a ne sběratelka takových to obludných nestvůr z jiných světů!" jeho hlas byl tak ostrý, že jsem cítila jak mě bodá do srdce.

"Byla smrtelně raněná Loki, potřebovala okamžitě ošetřit. A já jako bohyně mateřství jsem měla povinnost..," hleděla jsem synovi do jeho ledově modrých očí a hledala třeba jen náznak porozumění. "..pomoci tomuto dítěti."

Byla jsem tak rozrušena, že jsem si ani neuvědomila jak moc hlasitě mluvím, musela jsem ale Lokiho překřičet.. V tomto chaosu nemohla dívenka spát a probudila se.

Když jsem spatřila její udivený výraz, který věnovala nejprve mě a pak i zamračenému Lokimu, ukryla jsem svůj obličej do dlaní. Bylo to naprosto poprvé, kdy jsem nevěděla co dál.. Nic nešlo podle plánu.. Vše bylo špatně.

"Matko, odpusť.. nikdy jsem tě nechtěl vidět plakat, tak prosím přestaň už..omlouvám se ti," hlas se mu ztišil i zjemnil.. poklekl přede mnou a jeho ruce mě objaly.

Už je to tak dávno, kdy to udělal naposledy.

Zase mě pustil, ale z místa se už nehnul.

Sundala jsem si dlaně ze zaslzených očí, abych na něj lépe viděla. Díval se na mě tím svým nešťastným pohledem.. Měla jsem být ráda, že po dlouhé době odhodil svojí mrazivou masku a stal se opět mým milovaným synem, ale situace byla příliš vážná.

"Já vím Loki, nebylo to ode mně vůbec moudré a Ódin, tvůj otec by rozhodě nebyl rád, že sama jeho žena porušuje ásgardské nařízení," snažila jsem se přitakávat jeho názoru, "..ale pohleď na ní.. já jinak nemohla."

Zoufale se k ní pootočil.

"No, není zas tak úplně ošklivá,"pozvedl jedno obočí.

Na jeho tváři bylo teď znát jisté pobavení.

Poté vstal, zahlédla jsem jakoby se na malou laškovně zašklebil.

Bylo to jako ve snu, když jsem se stala svědkem toho jak Loki vzal midgardské dítě do rukou a následně, po dosti roztomilém seznámení, i do náruče. Byl to snad zázrak? Loki naprosto zářil... tím nejvíce opravdovým způsobem. Z mé chyby se tak opět stala naděje...

Postavila jsem se a stále ty dva nevěřícně pozorovala. Maličká vypadala, že je nejšťastnější u Lokiho, smála se na něj a on jí svým způsobem úsměv vracel. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit tomu, že midgardští rodiče své děti straší příběhy právě o Lokim.

"Má to stvoření kromě nenechavých rukou i jméno?" hraně zaúpěl a vracel mi ji nazpět, neměl rád, když se někdo dotýkal jeho havraních vlasů, i já jsem to s postupem času měla od něj zakázané, takže pochopitelně nebyl zrovna nadšený, když mu je rvalo malé dítě.

"Irys," první slovo, které malá dívenka vyslovila od našeho setkání...