Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 15. Bolestná pravda

Irys vzpomínky

Jestli je něco bez čeho se mohu v klidu obejít, potom je to sytě modrá v Lokiho, jindy zelených, očích. Ne, že bych měla něco proti modrookým, ovšem v Lokiho případě se jednalo vždy o předzvěst něčeho zlého.

Pokud někdy mrazivá modř převládla nad zelenou krajinkou, děly se pak věci.

Safíry, přivádějící ho do stavu naprosté zlosti, se pro mě, už od samého počátku našeho vztahu, staly synonymem pro okamžitý ústup. Byla to chvíle, kdy se Loki nenapravitelně přestává ovládat.

„Jak si.. Proč?" zavrtěl hlavou a zkroutil svou tvář do bolestné grimasy.

Netušila jsem, jak má znít ta nejsprávnější odpověď.

Veškerá má pýcha mě přešla, možná i proto, že se můj nápad nejevil nikomu z bohů jako zrovna přijatelný, což jsem dokázala rozeznat v každém jejich nechápavém výrazu.

Tiše, bez jakéhokoliv pohybu, jsem civěla před sebe do kopy sněhu, neschopna cokoliv říct.

„Tak MLUV!" Zařval na mě tak nahlas a vztekle, že ho museli slyšet i Jotuni, nacházející se na úplně opačném konci zamrzlé planety.

Škubla jsem sebou. Kdyby se někde v mé blízkosti objevila jáma, do samotného Helliného podsvětí, raději bych skočila tam, než abych dál snášela Lokiho vražedný výraz, kterým mě bez přestání propaloval.

„Řekl jsem, mlu.."

„A co ti mám říct? Já nevím!" Umlčela jsem ho svým zoufalým dívčím jekotem.

„Možná, jsem jen prostě chtěla.. Možná, že už jsem konečně chtěla taky něco dokázat, nebo se o to alespoň pokusit!"

„Co, Zabít se? Tak, to se ti zatím.. vskutku mimořádně daří," uchechtl se Loki skoro až hystericky.

„Vidíš? podle tebe, já na nic nemám. Nevěříš mi a ani nechceš!" Ječela jsem na něj.

„No, možná ti teď, na nějaký ten čas budu věřit, že nejsi zcela při smyslech, ty ani nevíš, jakou šílenost jsi provedla!" Vrátil se zpět ke zlému pohledu.

„Jedinou šílenost, kterou jsem kdy provedla bylo, že jsem tě přijala za svého nového mistra!" Zvolala jsem něco, co již nešlo vrátit zpátky.

Loki ve svém údivu prudce vydechl. Dlouhý hustý kouř vyšel z jeho úst a následně se ztrácel v atmosféře Jotunheimu.

Na nic jiného se nezmohl. Nedávná zloba se mu vteřinově vytratila z tváře, nahradila jí nepopsatelná šokovanost. Aniž bych si toho všimla a tím i pochopila, že jsem vážným způsobem poranila bohovo srdce, pokračovala jsem dál a ještě ostřeji, „Ty jsi zničil veškerou mojí lásku k magii! Dřív jsem jí milovala, ale pak jsi přišel ty a to tvoje cvičení mučení, udělal si z mé zábavy hloupou povinnost!"

„Dělal jsem to jenom pro tvé vlastní dobro," přimhouřil smutně oči, ale ke mně už nepohlédl.

Jak by také mohl, zranila jsem jeho už tak pošramocené city a ponížila ho před Thorem a ostatními, které stále důvěřivě nazýval svými přáteli.

Jako by si tuto skutečnost nepřipouštěl, udělal opatrný krok mým směrem, ale vzápětí musel opět ustoupit, neboť já ve svém vyčítání nehodlala zabrzdit, „Pro jaké dobro?! Cvičíš mě jenom, abys mě pak mohl nechat v komnatách Ásgardu! Nikdy jsi mi nedal opravdovou šanci.. Jen mě týráš samým učením věcí, které mi stejně nikdy nepovolíš použít v praxi..jestli je někdo pro koho to vážně děláš, tak pro sebe.. ty totiž toužíš ovládat jiné bytosti!"

Jeho oči si mě znovu nevěřícně prohlédly. Už jsem nedokázala poznat, zda se v jejich lesku zračí bolest či naprosté překvapení.

„A když se ti to nepovedlo u jiných, ha, koho tu máme jako další obět ? Malé děcko Irys, na jejímž názoru nikomu nesejde, prostě řekneme, že jí budeme cvičit.. To je výborná záminka jak někomu ovládat život, že?!" Každý, kdo můj výstup pozoroval, nyní správně chápal, že tohle byla ta poslední smrtící slova, jež vyrazila Lokimu dech.

Stál jak opařený uprostřed ledové pustiny a velmi křečovitým dojmem, svíral svou dlaň v té druhé.

„Pokud si opravdu tohle myslíš.. pak.." pozvedl ke mně nakonec hlavu, po tváři mu sjela první i zároveň poslední kapka slzy, kterou si okamžitě jedním gestem palce setřel.

„Pokračujeme?" Obrátil se znenadání k Thorovi a jeho druhům jako by nic.

„Právě jsem to chtěl navrhnout, bratře," vyrazil nedočkavý, ale také teď značně zmatený bůh hromů, kupředu. Všichni ostatní ho následovali.

„Tak pojď, Irys. Tady tě už nikdo omezovat nebude," pobídl mě Volstagg úsměvně.

Naposledy jsem se podívala na Lokiho, který, bez jakékoliv známky chmur, pokračoval dál v cestě spolu s Thorem a následně se raději rozběhla za vousatým bohem války, s nadějí v srdci, že jsem to příliš nepřehnala se svou upřímností, že mi Loki brzo odpustí.

Nešlo totiž ignorovat, že jeho nečekaně spokojená tvář, pouze zakrývá ničivou bolest..

Tak tady posílám další díl :) Děkuji, že jste si na něj všichni tak hezky počkali :D