Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 6. Chci být jako ty

Irys

vzpomínka

Opět probuzena do krásného rána.

Skutečně!

Ásgard neměl jiné dny, nežli ty slunečné. Příčinou toho, byl krystalový základ planety, který dokázal sám osvětlovat a zahřívat celý mýtický svět, jak jsem se později dozvěděla. Ásgarďané si tak mohli vytvořit den i noc a to zcela bez přítomnosti jakéhokoliv slunce. Nejkrásnější na tom ale bylo, že světlo z krystalu dosahovalo pouze k úrovni, nad ódinovým kolosálním palácem, nikoli k samotnému vrcholu nebes. Takže i přes den se, nad hlavami všech obyvatelů, rozprostíral čarovný vesmír.

Žiji tu už šest let, ale na tohle si asi nikdy nezvyknu.

"Dobré ráno, Irys," ozvalo se ještě za zavřenými dveřmi, než rozzářená Frigga vstoupila.

"Doufám, že ses vyspala pěkně dorůžova, dnes bude náročná lekce," položila hbitě tác se snídaní na stolek.

"Už zase?" skryla jsem se do peřin, nikam se mi nechtělo.

"Počkám na tebe raději v zahradě," poznala, že ještě nejsem zcela vzhůru.

"Až budeš se vším hotová, přijď tam za mnou," naposledy si mě ustaraně prohlédla a poté zmizela.

Frigga je úžasná učitelka, nikdy neztrácí trpělivost a je ochotná trénovat se mnou i jedno kouzlo třeba celý den. Jen je trochu přísná, ale to se dá přeci od mistra čekat..

--------------------------------------------------------------------------------------

Vyběhla jsem ze svého pokoje a utíkala chodbou, co mi nohy stačily. Cítila jsem, že mám ohromné zpoždění. Hned v první zrádné zatáčce jsem ale narazila do boha hromů a jeho společníků. Samozřejmě, k zemi jsem sletěla já.

"Moje maličká bojovnice!" odhodil Thor svůj Mjollnir za sebe, aby mi oběma rukama pomohl vstát. V ten moment se mi vyskytl vtipný pohled na Hoguna, který se reflexně snažil kladivo zachytit a byl jím pochopitelně stažen k zemi. Okamžitě se zvedl, oklepal a úspěšně předstíral, že se nic z toho nestalo.

"Ještě nejsem úplná bojovnice," skromně jsem se pousmála.

"Nesmysl! Už teď se z obludného Jotunheimu ozývají nářky tvých budoucích obětí," hodil si mě na záda a jednoduchým gestem své ruky přivolal kladivo.

"Chceš se zase proletět nad královstvím?" jeho nadšený výraz dokazoval, že se na to těšil víc než kdy já.

"Thore, já musím za Frigg, už teď mám veliké zpoždění a taky.." nedořekla jsem, už jsme se vznášeli vysoko nad zemí.

"Neboj tam taky dorazíme. Matka je trpělivá, pár minut na víc jistě neublíží," vždy věděl co říct, aby si obhájil to svoje.

Thor miluje létání, říká že se díky němu cítí volný a oproštěný od všech problémů. I když nemyslím, že by na nějaké trpěl. Co chce, to dostane, tenhle můj únos je důkazem.

"Jaký tam máš výhled?" poslal otázku ke mně.

"Výborný," zalhala jsem.

Křečovitě jsem se ho držela za ramena a moje oči bojácně zkoumaly město pod námi.

Ale i tak jsem se na chvíli zamyslela.

"Thore, proč vlastně Jotuny pokládáme za nepřátele?" musela jsem se zeptat.

V Ásgardu jsem nenašla nikoho, kdo by se o nich chtěl bavit a i samotný Ódin raději předstírá pokaždé zaneprázdněnost, aby se vyhnul tomu, prozradit mi, proč je všichni tak zuřivě nenávidí. Možná, že je to ode mne troufalé, ale někdy se domnívám, že pravý důvod nepřátelství už jistě zapomněly obě strany.