Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 13. Dítě v zemi ledu

Irys vzpomínky

„Pamatujte válečníci, kdyby váš návrat měl ohrozit bezpečnost Ásgardu, cesta zpět do říše vám zůstane uzavřena a vy zemřete v chladných pustinách Jotunheimu," varoval Heimdall bohy, když zasadil svůj meč do srdce Bifrostu.

Tyto slova mě poněkud vyděsila. Chtíč po boji se pomalu vytrácel z mé mysli a postupně jej nahrazoval palčivý strach z neznáma. Nebyla jsem si přinejmenším jistá, zdali to co nyní činím je vlastně správné.

Ale ustoupit jsem nemohla, i pokud bych se tak nakonec rozhodla. Vše se totiž už dalo do pohybu.

Heimdall spojil Bifrost s Yggdrasilem a zlatá kopule svou rotací začala nabíjet cestu do světa mrazivých obrů.

Stála jsem těsně za Lokim a nevěřícně sledovala tunel dráhy, hýřící všemi barvami, po čele mi sjela první kapka potu.

Sice jsem se tímto způsobem dostávala na mnohá místa, ale tohle bylo jiné.. Tohle je Jotunheim, rozklepala jsem se hrůzou, nechápajíc, že jsem ta strašidelná slova předtím dokázala ignorovat.

„Přeji vám hodně štěstí a co nejméně ztrát, sbohem pro ty, kteří království již nespatří," loučil se Heimdall, ale v hlase se mu neprojevila sebemenší lítost.

Nevydržela jsem a neplánovaně hlasitě polkla .. nejméně ztrát? Sbohem?!Čeká, že někdo z nás umře?

Loki se přede mnou náhle vzpřímil do celé své výše, jako kdyby mu zády projel žhavý blesk

Hbitě se otočil, v jeho očích jiskřila zuřivá šokovanost.

„Irys??!!? Vykřikl napůl v otázce napůl v rozhořčení.

Neuběhla ani čtvrt vteřiny, když se pohledem strefil přímo do černého.

Vzápětí máchl prudce, přesto roztřeseně celou svou paží a tím mi naprosto vyřadil plášť neviditelnosti z provozu.

Teď jsem stála jak opařená tváří v tvář Lokimu a opravdu, nikdy jsem si ještě nepřipadala tak maličká jako v tento nehezký okamžik.

Všechno okolo mě se zastavilo.

Loki tyčící se nade mnou, zlostně zkroutil obě obočí.

Tak tohle si vypiješ.. dostávala jsem se do mdlob.

Můj vytřeštěný výraz ho nikterak neobměkčil, „Co tu...?!!"

Dříve než-li stačil dokončit otázku, kterou by mě stejně nedonutil k odpovědi, vtáhl nás oba i ostatní duhový tunel a poslal směrem do Jotunheimu.

-------------------------------------------------------------------------------------------

„Ahh!" Střetl se mi obličej s Jotunským sněhem. Nebyl jako sníh na Ásgardu dokonce ani s midgradskými vločkami neměl nic společného. Byl mrazivě ledový a hořký, s ničím více hnusnějším se můj jazyk doposud nesetkal.

„PfuuuJ," vyprostila jsem hlavu ven z odporně ledové peřiny.

Když jsem však spatřila Lokiho nenávistný pohled, nezavrhovala jsem myšlenku, že bych se opět zavrtala do chladné země jako to dělávají midgadští ptáci, pštrosi. Ovšem v mém případě by to bylo až po pás.

Ale než jsem cokoliv učinila, popadla mě Lokiho pravá ruka za límec a vytáhla do výšky.

„Nevím jaký pádný důvod si měla k takovémuto šílenství, ani mě nezajímá, ale slibuji ti, za tohle tě trest nemine!" syčel skrze zaťaté zuby temný bůh.

„Loki, já ti to vysvětlím, já.." pokoušela jsem se vymotat z nepříjemné situace, ale nebylo mi to pranic platné.

Lokiho tvář ztuhla v momentě, kdy na mostě zjistil, že jsem si dovolila jít s nimi. Od té doby jeho obličej nenabral jinou grimasu než tu nenávistnou, spojenou s velkou dávkou rozrušení a kupodivu i špetkou zoufalství.

„Mlč! Nechci od tebe nic slyšet!" Zařval a poté mě pustil, což zapříčinilo, že se moje zadní část zase ocitla ve sněhu.

„To je ti podobné, tebe nikdy nezajímají ničí názory nebo city, jediné co vnímáš je tvoje pravda.. a pak se divíš, když tvoje rozhodnutí někdo nesdílí!!" zaječela jsem na něj a vyskočila rychle na nohy, abych si mohla dát hrdě ruce v bok.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Já se s ním hádám.. prolétlo mi hlavou.

Jestli existuje ta nejnevhodnější doba na vyjádření mých potlačovaných vnitřních pocitů, pak to bylo právě teď a tady, v zemi ledu.

Loki se zarazil, spojil své dlaně za zády a podezřívavě si prohlédl postupně každého člena družiny, počínaje Hogunem, konče Thorem.

Všichni nás pouze udiveně pozorovali, napjatí co se bude dít dál.

„Mé rozhodnutí?" kráčela jeho překvapená slova okolo nich.

„Tak kdo z vás? Koho to byl geniální nápad?" zeptal se svých společníků nečekaně klidně, ale v žilách mu kolovala láva.

„Loki snad si nemyslíš, že bych snad já.." promluvil jako první Thor. Jeho stažené obočí, prozrazovalo, že se cítí neprávem nařčen svým milovaným bratrem.

„Nikdo by si přece nedovolil, udělat to co si nepřejete, vaše výsosti," uklonil se výsměšně Fandrál, nadšen vědomím, že Lokimu přece jen něco nevychází.

"Ani já," bránili se i ostatní.

„Byl to můj nápad, Loki!" dala jsem o sobě opět vědět.

"Proč?" leskly se mu oči jako dva modré diamanty.