Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 19.Jsi tím, kdo jsi - část 2.

Irys vzpomínky

Loki 

„Tarangozi," bodl mě ostrý ženský, hlas do zad a projel mou páteří až ve mně zamrazilo.

Nepatřím zrovna k těm, kteří začínají v takovýchto situacích ihned panikařit, ovšem, nadšen jsem z toho rozhodně také nebyl.

Nepříjemné bylo především to, že jsem nedokázal určit, odkud hlas, linoucí se odevšad, vlastně vychází, neboť sametové stěny areálu byly dokonale přizpůsobené pro hlučnou ozvěnu.

I když jsem se snažil ledově soustředit a využít tak veškerou svojí, hluboko zakořeněnou, intuici, nedokázal jsem vetřelce zaměřit.

Místnost měla pouze tři východy, jedním jsem přišel já, druhý se nacházel na západní straně haly a poslední třetí stál přímo naproti mně. Věděl jsem, že pokud nemohu naleznout nepřítele uvnitř síně, pak jistě vyjde na světlo jedním z těchto temných neprozkoumaných vchodů.

Stával jsem se tím pádem, pro právě přicházejícího, snadnou kořistí, kdybych byl tedy obyčejným obyvatelem Ásgardu..

-------------------------------------------------------------------------------------

„Tarangozi," ozvala se po delší době opět žena, tentokrát natolik zřetelně, že jsem mohl označit západní vchod za místo příchodu jisté bytosti, předpokládal jsem Jotunky.

Přistoupil jsem těsně k němu, abych nakoukl do jeho šerých útrob.

Tiše jsem vyčkával na svou oběť, s rukou přiloženou na dýce, zaháknuté v blízkosti mého pasu, s tím že zrůda bude mrtvá dříve, než-li stačí projít těmito dveřmi.

„To je mi milé překvapení," zvolal zčistajasna ten hlas, avšak za mými zády.

Past.. byla to past.. potvrdilo se mi, co jsem čekal.

Těžká tlapa Jotuna se náhle dotkla mého levého ramene, jenž ovšem v dalším okamžiku zmizelo spolu se mnou. Dočista jsem se vypařil z dosahu zmateného obra, přesněji můj dvojník, kterého jsem nyní odvolal.

„Teď můžeš teprve mluvit o překvapení," vylezl jsem i s Voglem ze své skrýše zpoza nejbližšího sloupu a, po dvou krocích, již stál za obrem s dýkou namířenou k jeho zátylku.

Jotun byl oblečen v bílých šatech, jež svou dlouhou vlečku táhly po podlaze. Nejen kvůli tomu jsem si uvědomil, že se jedná skutečně o ženu. 

Nikdy jsem z nich žádnou neviděl, dokonce jsem si  jeden čas myslel, že neexistují a obři se rodí ze země, tohle byl ale jasný důkaz, že i tak ohyzdná stvoření jako jsou mraziví obři, mají své ženské protějšky.

„Bravo, musím pochválit tvojí genialitu," otočila se ke mně a pobaveně mi pohlédla do tváře.

O půvabu jotunských žen by se nedalo mluvit ani za dalších milion let, poněvadž obryně byla odpudivá víc než zbytek obyvatel Jotunheimu. Jen bílé vlasy trčící jí z hlavy, měly tu čest, aby částečně zakryly takovouto ohavnost jako byl její obličej.

„Myslíš? Uvidíme jak moc se ti bude zamlouvat až Jotunheim zkropím tvojí krví, zrůdo!" Zaměnil jsem znechucený výraz za klasicky vražedný a propichoval jí už skrz na skrz očima.

„Jsi přesně takový, jakého jsem tě čekala," usmála se téměř mateřsky.

„Čekala?" Zvedl jsem udiveně jedno obočí, nepřestávajíc si Jotunku měřit ostřím své dýky.

Ona ale nejevila žádné známky strachu a uvolněně přistoupila blíž ke mně. Pomalu by se snad sama narazila na ostrý hrot mé zbraně, aby mi dokázala, že se vůbec necítí být v ohrožení života, což mě silně znepokojovalo.

„Ano, a věř mi, že velmi dlouho," obešla mě následně s rozšířeným úsměvem ve tváři, jako by nic.

Cítila, že jsem příliš zmaten, než abych zaútočil, dostala mě tam, kam jistě chtěla.

Vogl létal kolem mě jak šílený, chvilkami mě i tahal za černý pramen vlasů, naznačujíc, že je právě nejlepší čas, svobodně opustit místnost.

„Co tím chceš říct? A nelži mi," varoval jsem Jotunku a stále hrozil dýkou.

Obryně nato nehleděla a šla dál k východní straně síně. Musel jsem uznat, že na giganta má chůzi lesní víly.

"Jen to, že tě znám Loki Odinsone víc než si dokážeš představit," pravila aniž by se ohlédla zpět.

Mohl jsem teď klidně pokračovat ve své cestě na povrch, Vogl už křepčil, abych zanechal své činnosti a následoval ho západním východem.

Já ale nemohl.

Ona zná moje jméno?! Je to trik ..ale proč?.. zkouška, chce tě obalamutit! Vedl jsem bouřlivou diskuzi s mou myslí.

Ruce jsem svěsil rezignovaně podél těla, ale dýku ještě nezandaval, pořád se mohla hodit.

Nakonec zvědavost zvítězila a já se vydal po stopách Jotunky.

Vogl mi v zoufalství máchal křídly před obličejem, slabě jsem ho odmrštil stranou a přidal víc do kroku.

„Odkud mě znáš Jotune, a jak tě zdejší nazývají?" směřovala má otázka k ní.

Nepatrně se ohlédla po levém rameni, „Tella, můj princi,"     

Tak tady přidávám další díl.. pak už bude konečná 3. část, kde se vše vyjasní :) Děkuji za vaši trpělivost :D