Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 2. Zapšklý princ

Video s hudbou vytváří atmosféru pro Lokiho pocity :)

Loki 

Tak zrozen k vládnutí .. to určitě !  

Nemohl jsem se přenést přes tu zradu. 

Celé moje dětství mi rodiče nalhávali, že jsem předurčený k tomu, abych jednoho dne usedl na Ásgardský trůn ! Já a nikdo jiný ! Tak proč se ten veliký a ano, také moudrý Ódin rozhodl pasovat na korunního prince právě toho burana ?! To opravdu jen proto, že je prvorozený? Tak to není zrovna moudrý argument, otče.. 

Uchechtl jsem se, ale veselý jsem rozhodně nebyl. 

Dnes ráno jsem musel stát, jak nějaký hlupák, ve Valhalle a sledovat tu odpornou komedii, kdy mi můj bratr kradl právo na vládu. Kdy se otec dmul pýchou, poté co Ásgardu představil právoplatného dědice trůnu. Nemohl jsem se na toho rozmazleného spratka dívat déle než na jedno lusknutí prstů... stejně každý ví, že mu to nepřeji, tak proč se namáhat úsměvem. On za to nestál ! Vlastně by to ani nevnímal. Jediné na co se soustředil během celé korunovace, byl vlastní odraz ve zlaté podlaze, kam neustále stáčel zrak...

Tak ať... !

Zabouchl jsem vztekle knihu a vrátil jí zpět do regálu. Knihy byly vždy můj lék. Pokaždé když jsem měl zlost na život, věděl jsem, čim jí utišit.Tentokrát už mi ale nebylo pomoci..

Vyšel jsem z knihovny a začal bloudit po zdlouhavých královských chodbách i ve svých myšlenkách. Stále se mi dnešní ráno vybavovalo spíš jako noční můra než skutečnost. 

Ale proč já se vlastně divím.. ? Všichni jsou proti mně! Odjakživa.. Dokonce jsem nikdy neměl ani skutečné přátele, mohl jsem se tak akorát nacházet ve společnosti Thorových nechutně věrných patolízalů a ani ti mě nikdy doopravdy nepřijali. Byl jsem pro ně jenom otravný bratr toho úžasného Thora, kvůli kterému se vždy snažili tvářit, že jsme všichni jedna velká šťastná parta přátel.

Nikdo z nich mě ale nedokázal ocenit a že jsem se ze začátku i snažil. Bylo to ode mně nejspíš navýsost pošetilé, že jsem chtěl tenkrát soupeřit s bratrem v souboji o popularitu. Výhra byla nemožná.. Pokaždé, když jsem se o něco sám pokusil, abych prokázal své výjimečné schopnosti, byl jsem zesměšněn jako naprostý zoufalec. Pochopitelně se pak na scéně objevil náš Thor a zachránil celou nepříjemnou situaci.

Jedna z chodeb mě zavedla až do královských zahrad o které se staraly služebné královny Friggi. Matka byla vždy jedinou duší, která se mě snažila pochopit. Také jsem si byl dobře vědom jejího zvláštního daru, přimět ostatní k veselé náladě a optimismu. Tyto zahrady mi bolestně připomínají časy, kdy jsem tu s Friggou chodíval a poznával ásgardskou přírodu. 

"Kdo chce poznat krásu života, musí nejprve poznat krásu rostlin," řekla mi s kouzelným úsměvem, když mě sem poprvé přivedla ještě jako dítě.

To je ale moc dávno.. už pár staletí. 

Smutně jsem si prohlížel strom, pod kterým jsme si dříve s matkou sedávali.

Poslední dobou se mi začala vyhýbat. Střetáváme se pouze při důležitých událostech jako byla třeba dnešní směšná korunovace mého bratra, nebo u rodinné večere. Někdy na sebe narazíme i na chodbě, to se ale jen Frigga smutně usměje a srazí pohled k zemi jako by mi ten úsměv už nepatřil. kam se poděla její láska? Někdy mám pocit, že jí vyměnila za strach ze mně..

Nenávistně jsem očaroval pár jejích oblíbených růží, ty ihned zčernaly a sesunuly se k zemi už zcela mrtvé. S pobaveným výrazem jsem sledoval přítomné služebné, které byly z mého činu dost v šoku. Dvě z nich se s vystrašenou tváří rychle vytratily dál do hlubší části zahrad a jedna dokonce omdlela.

Rád tohle dělám.. každý si mě aspoň všimne a poté i zapamatuje! Loki Odinson, ten kdo vládne magií.. další dar od milé Friggi, který mi věnovala ještě předtím než mě jako všichni ostatní zavrhla, i když se tváří, že mě miluje.. Kdyby to tak skutečně bylo nedovolila by, aby mě Ódin takhle podrazil.

"Loki, neměl bys ničit takovou krásu jako jsou nevinné květiny," ozval se za mnou známý hlas.. působil vyčítavě, ale stále něžně.

Nemusel jsem se otáčet, abych jí poznal.

"Dnes se vracíš z Midgardu brzo, matko," obrátil jsem na jiné téma.. a snažil se ladně zamaskovat své překvapení, že se se mnou Frigga dala dobrovolně do řeči a to po dosti dlouhé době.

"Myslíš? Tedy ano, ta ranní korunovace tvého bratra mě trochu zmohla."

"To i mě," podotkl jsem a stále otočen zády k ní sledoval služebnou, která se začala pomalu probírat z bezvědomí. Následně vstala a když se střetla s mým pohledem, vyjekla a utíkala pryč ze zahrad. Podle jejího zděšení jsem usoudil, že možná i pryč z Království. 

Matka chvíli nic neříkala, asi přemýšlela, co nejvhodnějšího mi na to říct. Nakonec to ale vzdala a mou poznámku vyhostila z témat k rozhovoru.

"Tudíž jsem se tentokrát na Midgardu moc nezdržela. Bylo toho příliš, jen jsem obešla pár vesnic.. a," přerušil jsem jí svým souhlasným kývnutím. Věděla, že tím dávám jasně najevo svůj nezájem vůči jejím zážitkům na ubohém Midgradu.

"Takže když mě teď omluvíš synu, půjdu si odpočinout do své komnaty a prosím, dej každému na vědomí, že nechci být nikým rušena. A to platí i pro Thora," hlas se jí podezřele klepal.

konečně jsem se k ní otočil a lehce se jí uklonil. 

"Dohlédnu na to matko."  

Pohled jsem jí ale stále nevěnoval. Až když odcházela směrem ven ze zahrad, neodpustil jsem si, a sledoval tu jemnou duši jak stoupá po schodišti vzhůru a následně se ztrácí ve vchodu do paláce. 

Zvláštní, jindy klidná a vyrovnaná Frigga teď vůbec nepůsobila klidně, naopak se zdálo, že pospíchá.. to kvůli tomu odpočinku? Tohle se jí vůbec nepodobalo, to přeci poznám. I když jsme se navzájem odcizili, pořád jsem jí znal lépe než kdokoliv jiný..

Po mé pečlivé úvaze jsem se rozhodl odhalit Friggi tajemství a jako stín následoval její stopy..