Pád

Je čas

Lucas

"Lucasi. Je čas. Měsíc bude za chvilku nad námi...." slyším hlas Poseidona z dálky. Nic nevnímám. Snažím se vypnout ale nejde to. Rozklepu se zimou a i tím, že nevím co mě tam čeká. Pagen mě pustí a položí si hlavu na tetino rameno. Já si sundám župan a jenom s hadrem okolo boků vlezu do vody. Není to nic příjemného. To musím uznat. Křídla už neovládám, proto jsou na zádech roztáhlá. Nebo lépe řečeno, splyhlá.

Společně s matkou, otcem a strýci se potopím. Všichni normálně dýcháme. Můžeme.
"Máme tak pět minut než bude měsíc nad námi" Matka mě stále podpírá. Jsem vyslabený.
"Bratře, co když se to nepovede. On být bez křídel nemůže." Zaslechnu otce.
"Tři...Dva...Jedna... Héro, Zeusi!! Dejte prince do toho kuželu měsíčního světla" matka s otcem mě pak pustí. Měsíc mě drží sám.
"Háde! Die! Chytněte ty křídla!" Chytnou mi křídla.
"Ó všemocný měsíci, pane vyslyš mě!..." strýc odříkává prosbu. Neposlouchám ho. Soustředím se na svůj dech.

"Teď!!!..." uslyším Poseidona.

Vím co to znamená... Najednou ucítím mezi lopatkami tlak a štípání. Už to začíná. Snažím se pravidelně dýchat. Zatím to zvládám ale nevím,jak dlouho. Uslyším mamku, jak se modlí. Štípání ustává a vystřídá ho nepopsatelná bolest. V zádech mi škube, tahá, všechny svaly v mém těle jsou tak našponovaný, že mě nebolí jenom záda ale celé tělo. Každá kost, každý sval, každá tkáň. Křupe to a já musím řvát. Vydržím hodně ale tohle nejde. Prosím ať už to skončí. To utrpení. Srdce mi bije jako splašený až mám strach, že mi vyletí z hrudi. Ale opravdu se bojím. Teď se bojím všeho.

"Notak. Přidejte! Ať už to má za sebou...." slyším. A to je poslední co slyším. Najednou je tma. Nemohu hýbat nohama ani rukama. Nemohu otevřít oči ani se nadechnout. Ale cítím klid. Něco se stalo. Po chvilce se konečně nadechnu. Jaká úleva. Otočím se a za sebou uvidím nádherný západ slunce. Zapadá za nádherně modré moře. Jde spát. A já s ním... Nepovedlo se to . Cítím to v sobě. Kdyby se to povedlo, tak teď ležím na pláži a drou se mi na povrch nová křídla. Plány s Pagen.... Naše společné bydlení...Náš společný život... Je to pryč. Ale vzpomínky zůstanou.

Je konec...

_________________________________________

* Tak. S tím jste nepočítali co? Já taky ne abych pravdu řekla. Ale nepřestávejte tento příběh číst. Ještě není definitivní konec. No uvidíme jak to bude dál.

Ps. Až to budete číst, pusťte si k tomu písničku Sam Smith - Writing's On The Wall