Pád

Je tohle konec?!?

"Umírám? Je tohle konec?"zeptám se potichu hlasem plným bolesti. Nikdy se mi tohle ještě nestalo. Nemám sílu.

"Jistěže ne. Viďte Jacku?"zeptá se mamka s nadějí v hlase. Proč mám takový pocit,že to,co řekne se mi nebude vůbec líbit? Když Jack neodpovídá, chce se mi brečet. Ta bolest uvnitř mě zabíjí. Bolest vnitní i vnější.

"Ne neumíráš"odpoví a všichni si viditelně oddychnou. Najednou ke mě přijde tygřice Susan a začne se se mnou mazlit. Levá ruka mi visí z postele dolů proto také toho Susan využije a vleze mi pod ní. Lehne si a je se mnou.

"Tak už to řekněte"začala být nervní matka. Nevšímám si jich.Cítím jenom teplo a klid, které vychází ze Susan do mého zmrzlého těla. Nic jiného nevnímám. Žádnou bolest, žádný pláč ani žádný stres. Jenom vnímám to teplo, při kterém se mi zavírají oči. Než ale usnu, někdo na mě sáhne a teplo zmizí. Otevřu oči a vidím, že už u mě Susan není. Odešla.

"Lucasi. Můžu ti to tedy říct? Vnímáš mě?"zeptá se mě nejistě Jack a mne si ruce.

"Jistě"auu. Je to jakoby do vás bodalo tisíc a tisíce mečů. Hrůza

"Tak tedy. Poslouchejte všichni. Chvíli jsem si ho prohlížel, zkoumal jsem co dělá a jak reaguje a došel jsem k tomuto závěru. Lucasi, můžeš normálně mluvit?" Si dělá srandu.

"Moc ne"snad to pochopí.

"Fajn. Matka tě vezme za ruku. Jedno stisknutí ano, dvě stisknutí ne. Prosím tě, odpovídej popravdě ano?" Podívá se na mamku. Asi čeká kolikrát stisknu.

Jednou " Ano" mamka má dost rozklepaný ruce. A studený. Celá je nějaká bílá.

"Fajn. Takže. Dozvěděl jsi se teď někdy mnoho šokujících zpráv najednou"

Jednou "Ano"
"Dovedly tě až k nespavosti?"
Dvakrát "Ne"
"Zamiloval jsi se?" No a co teď. Budu muset říct pravdu. Promiň mami
Jednou "A-ano?"zakoktala se matka. Všichni v místnost se začali o něčem bavit.
"Ta dívka tě nechce?" A dost. Tak Lucasi a teď se vzchop. Posadím se a...

" Já nevím . Navštěvuji ji od jejích pěti let. Dávám na ni pozor. Až teď" auu "až teď v 17 letech jsem s ní promluvil. Během tech několik let jsem se do ní zamiloval." začínám vzlykat " mohli jsme být spolu, kdyby se mezi nás nepřipletl ten debil z její školy. Ona je teď v nemocnici s nohou a-a on tam byl s ní. Líbali se a..." teď už se nemůžu ovládat a znovu se to spustí. Padám zpět na postel.

Začíná bolest, která nezná konce...

Matka se postaví a podívá se na ostatní.
"Utápí se v žalu a v bolesti."řekne potichu. Jack se přede mě postaví a tím mě celého zakryje, takže mě nikdo nevidí a prohlásí.

"Lucasi. Ty jako anděl bez chyb, jsi se měl držet u světla a žít tu s námi. Neměl jsi představu o tom, jak bolí odmítnutí" Cože?

"To, před čím tě rodiče varovali, bylo toto. Zamiloval jsi se a ani jsi si neuvědomil,že andělé to snáší nejhůř ze všech bytostí. Zamiloval jsi se a kvůli tomu jsi začal myslet na špatné věci, užíral jsi se a nesmířil jsi se s pravdou." Pokračuje.

"Nechce si to připustit a tím si způsobuje bolest. Všichni vidíte, co to s ním dělá. Pánové prosím, vemte ho k zrcadlům." Vedle mého pokoje jsou dveře, které vedou do zrcadlového sálu. Jack poodstoupí a všichni se chytí za pusu. Vzali mě a odnesli.

Zavázali mi oči. Po chvíli mě postavili a rozvázali. Bouchli dveře takže bych tu měl být sám. Ale určitě nebudu. Byl jsem všude a viděl jsem se. Abych se přiznal tak bych se raději ani neviděl. Jsem celý v černém. I křídla jsou černá. Jsou i jinak tvarovaná. Mám černý oči a tmavý vlasy. Cítím se jinak. Cítím se silný,mocný a ne už tak citlivý a slabý. Nic mě nebolí. Roztahnu křídla a divím se že jsou tak lehká.Ty moje nikdy nebyla tak lehká,jako tyhle. Lehoučká a krásná. Křídla mám mohutná. I já jsem fyzicky silnější. Nevím co to má být...

"NEEEE!!"slyším za sebou a otočím se. Matka klečí na kolenou na zemi a brečí. Otec má slzy na krajíčku. Dívám se na ně nechápavím pohledem.

"Lucasi. Nyní bylo potvrzeno to, co jsem si od začátku myslel" nadechne se a vydechne

"Nyní jsi padlý anděl"

_-----------------------------
*na obrátku Lucas