Pád

Můj andílek

Pagen

Zmizel. Už zase. Otočím se na Charlieho. Vezmu si do ruky jeho ruku, sklopím hlavu a začnu si hrát s jeho prsty.

"Nechápu to." promluví Charlie. O čem to mluví? Zvednu hlavu a podívám se na něj nechápavím pohledem.

"O čem to mluvíš?" zeptám se ho ale s jeho prsty si pořád hraju. Uklidňuje mě to. Podívá se mi do očí a pohladí mě po tváři.
"Nechápu jak to, že tak dokonalé stvoření je moje. Že tu teď sedím já a ne někdo jiný. Že jsem to já, koho miluješ. Tedy doufám. Miluju, když se usměješ a mám strašnou radost, když ti ten úsměv na tváři způsobím já...Nesním? protože by to byla opravdu škoda a mě by to zničilo. Miluju tě" dořekne. Dojalo mě to. Tohle mi ještě nikdo neřekl. Charlie si toho všimne, usměje se. Navzájem se díváme do očí a nakonec se políbíme. Přitisknu se k Charlieho. Chci mu být co nejblíž ale...Miluju ho vůbec také?

Rukou mi zajede do vlasů a přitiskne si mě blíž. Rozbrečím se. Teď už ale smutkem... Lucas.

Oh Lucas... Znám ho odmalička. Vlastně jsem s ním vyrůstala...Chybí mi... Strašně moc.

Vím, že mám teď Charlieho ale on je můj anděl.

Byl tu, když jsem si poprvé odřela kolínko...

Byl tu, když jsem šla poprvé do školy...

Byl tu, když mi vypadl první zub....

Byl tu, když...

"Nebreč. Brát si mě nemusíš. I když mě by to nevadilo." odtáhl se a zavtipkoval. Já se na něj podívala a pousmála jsem se falešným úsměvem. Vzpomínky bolí.
" Já vím, že ne. Mám tě strašně ráda" víc mu říct zatím nedokážu. Charlie se na mě podívá starostlivím pohledem. Já mu pustím ruku a lehnu si.
"Tak já půjdu. Je čtvrt na sedm. Za chvíli bude večeře. Pa " dá mi polibek na rozloučenou.
"Jo já vím. Pa" odpovím tím nejpevnějším hlasem. U dveří se na mě ještě jednou podívá a pak odejde. V tu chvíli se spustí vodopád slz. Škytám, smrkám, mám zarudlí oči  ale je mi to jedno. Potřebuju se vybrečet. Na nohu ani nemyslím. Ani nevím jak dlouho tady budu ale je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Zvoní na večeři. Nechci. Chci pití? ne nechci. Jediný co chci je, aby mě navštívil Lucas.
"LUCASI PROSÍM" zaprosím nahlas vzlikavím hlasem do ticha. "prosím" opakuju si potichu dokola. Dlaněmi si zakryju oči a teď už jenom popotahuju. Jsem ráda, že jsem tu sama. Nevím, co bych dělala, kdyby tu někdo byl. Asi by si myslel, že jsem cvok.
"Pagen ? "ten hlas znám. Doufám, že to není jen v mojí hlavě. Prosím ať není... Sundám si ruce z očí a rozkoukám se. Musím několikrát zamrkat, abych viděla. Ale to, co vidím mi vyrazí dech. V místě, kde stál odpoledne Lucas , teď stojí okřídlená postava v černém oblečení a se skloněnou hlavou. Vidím jenom obrysy protože stojí v rohu a v pokoji není moc světla.
"Lucasi?" promluvím na něj co nejklidnějším hlasem ale moc se mi to nedaří. Jsem v šoku. Proč je černý?...
Zvedne hlavu a pomalím krokem dojde k mojí posteli. O můj bože...

"Lucasi co to... Jak to, že jsi v černém? co to máš s očima? a s vlasama? ty ty jsi úplně jiný" s otevřenou pusou na něj koukám. Lucas se posadí ke mě na postel. Je strašně bílý.
"Pagen. Padl jsem. Jsem padlý anděl. Víš, že jsem tě vždy chránil. Měl jsem být pořád dobrý a být u světla ale... Podlehl jsem a myslel na špatný věci.Rodiče mě před tím varovali. Vždy mi říkali dávej si pozor. Stalo se to dnes, když jsem přiletěl domů...".
Lucas určitě před tím brečel. Možná kvůli tomu má tak červený oči.
"Celej jsem se změnil. Od barvy vlasů, až po barvu mých bot. Myslím jinak, cítím se jinak a jak vidíš tak i vypadám jinak."
"A co to znamená, že jsi padlý anděl?"zeptám se ho potichu. Se zatajeným dechem čekám na odpověď.
"Jsem anděl. To zůstává. Ale padlý znamená, že nesmím k nám nahoru. Budu žít na Zemi. Otec tu má sestřenici , ke který půjdu. Má manžela a 18letýho syna. Mají kočku. Budu chodit do školy a žít jako normální lidé. Až to půjde ,tak si pak koupím vlastní byt. Ale také budu moc létat a zneviditelnit se" pousměje se ale jenom na okamžik. Cože? On bude...
"A kam budeš chodit do školy?" Se zatajeným dechem čekám na odpověd.
"Můžu si vybrat. Buď Harvard nebo... " "HARVARD" nenechám ho domluvit, rychle se posadím a vykřiknu. Lucas se na mě podívá a zdá se , že neví co říct. No to mě zase napadla věc.
Nakonec se usměje. To můžu brát jako dobrý znamení.