Pád

Sen

Lucas

Rozhlédnu se kolem sebe. Les. Ale naštěstí ne temný. Je tu všechno krásně vidět. Je to tu krásně osvětlené. Je tu plno zvířat jako liška, kočka, zajíc ale i dokonce lev a tygr. Hmm zvláštní. Najednou ke mě přijde tygr a já mám co dělat abych nezačal utíkat. Místo toho ,aby mě kousnul, mi začne šťouchat do ruky. Seberu všechnu odvahu a pohladím si ho. Je tak jemný...
Po tom, co si ho pohladím, uvidím v dálce něčí postavu, která se přibližuje. Ajaj

Postava ke mě dojde a...
"Ahoj" pozdraví mě Pagen a usměje se. Uf. Není normálně oblečená. Má na sobě bílý dlouhý šaty,co jí vlajou ve větru(obrázek nahoře). Vlasy má volně rozpuštěné.

"Ahoj" odpovím jí. Vidím na ní ,že je ráda a zároveň překvapená, že tu jsem.

"Co tu děláš?"zeptá se mě a kouká se mi do očí. Má je tmavě modrý. Jako noční obloha...

"No, přišel jsem jako každou noc, tě navštívit" odpovím jí a usměju se. Ruce mám v kapsách. Je docela zima. Nebo se mi to jenom zdá?

"To ti není zima? Jenom v šatech? Zeptám se a kouknu na její šaty.

"Ne není. Tady mi není ani zima, ani horko." Řekne a koukne se na svoje šaty. Zatím k nám přijde kůň. Pagen ho pohladí a naznačí mi ať si ho také pohladím.

"Je to nádhera. Tohle všechno" řeknu a zakroutím hlavou.
"Ano to je. Jsem tu ráda. Ráda sním" kouknu na ní a ona na mě taky. Přestane koně hladit a dá mu jablko. Má u sebe tři. Jedno mi nabídne.

"Děkuju" poděkuju a společně se do jablek zakousneme.

"Páni!!"řekneme oba nastejně a rozesmějeme se. Sedneme si na kořen obrovského stromu. Ten kořen nám krásně poslouží jako lavička. Než stihnu něco říct, tak nám nad hlavami proletí bílá sova. Na co se jí mám zeptat. Notak přemýšlej...

"Co tě baví?"stupidní otázka. Ano já vím. No teď už s tím nic neudělám. Zakousnu se do jablka a čekám na odpověď. Pagen si taky kousne a řekne.

"Tanec. To je něco, co opravdu miluju. Pak mám ráda hudbu a zpěv. Zpěvu se věnuju už od mala. Hrávala jsem na klavír. Chtěla jsem na konzervatoř, ale nezvládaly bychom to. Tak jsem na škole na jaký jsem a jsem za ní docela ráda" pousměje se a sklopí zrak do země.

"No a pak ještě čtení, snění. Je toho víc ale tohle je základ"dopoví a podívá se na mě. Ruce má položené v klíně.

"Páni. A už na klavír nehraješ? " doufám že jo. Chtěl bych jí někdy slyšlet hrát a zpívat.
"Ale jo. Někdy. Buď není čas,nebo nemám náladu " tak teď lže. Času má spoustu. Možná tak když se učí,tak toho času moc není ale i tak. Čas má.

"Není čas? A co děláš celé dny když nejsi ve škole?" zeptám se přímo a koukám na ní s přivřenýma očima. Tak teď schválně. Co dělá.

"No třeba..." přemýšlí
"Tancuju. Učím se. Pomáhám doma." počítá na prstech. No fajn. Nebudu se s ní hádat. I když vím, co dělá.

"A.." nedořekl jsem to, protože se ozval strašný zvuk. Uvědomím si, že to je budík. COŽE. Kolik může být hodin?

"Promiň,ale budu muset jít. Musím vstávat do školy." no jistě. Škola.

"Uvidíme se. Doufám že i v realitě." rozloučí se a ještě se ujišťuje.

"Určitě. Tak jdi. Já musím taky. Ahoj" rozloučím se a probouzím se. Týjo. To byl sen. Kouknu kolik je hodin. 6:15. To jako vážně? V tolik musí vstávat?Holky no.

Vylezu z postele a jdu se do kuchyně napít. Cestou potkám několik uklízeček, kuchařek a služebnic.
"Dobré ráno" poslučně pozdravím.

"Dobré ráno, pane". Pane. Tohle oslovení stejně jako Lucu nemám rád. Ale nesmím to dát najevo.

Dojdu do kuchyně a napustím si vodu. Nejsem jediný ,kdo má stejný nápad. Do kuchyně se přiřítí můj bratranec John. Je starší než já o pouhý rok a už si na mě dovoluje. Vychlubuje se holkama, že umí pít, že je starší a mohl bych pokračovat. A to pokaždý přijde úplně na mol.

Nevšímám si ho ,ale když už je toho moc, tak vybouchnu a jednu mu vrazím. Jsem silnější tak ho vždy přeperu. Několikrát jsem mu zlomil nos. Jednou dokonce i ruku. Ale za to mohlo moje křídlo. Jinak se máme rádi.

A dnešek nebyl jiný. Domů přišel zase na mol. Teď potřeboval strašně pít. Takhle já přijít domů,tak mě rodiče vydědí. To víte, synáček bez chyb.
Natahuje se pro skleničku ale nedosáhne na ní. Skříňky jsou na něj moc vysoko. Já měřím 182 cm + ještě nějaký ten centimetr křídla a on? 165 cm?.

Mám sto chutí prostě odejít. A dělat, jako že ho nevidím ale měl bych pak špatný svědomí. Podám mu skleničku a on jí s "dík" přijme. Kývnu hlavou a odejdu. Vrátím se do postele a kouknu se znovu na hodiny. 6:45. Za chvíli bude snídaně. Fajn tak si ještě na minutku lehnu.