Pád

Užitý den

Pagen

Je sobota. To se krásně vyspím...

To jsem si myslela do doby, než se zezdola ozvaly zvuky kávovaru, televize, rádia a nádobí. Probudím se a kouknu na budík, kolik je. 9:15. Cože?!? Tak brzo?!?

"Co tam zase dělá"řeknu si a zvednu se z postele. Na sobě mám pyžamový kraťásky a tílko v tyrkysové barvě s černými mašličkami. Je to sada. Je k tomu i župan ale ten moc nenosím. U postele mám černý pantofle s kočičí hlavou. Vlasy mám rozpuštěný.

Vezmu si pantofle na nohy a tak jak jsem se jdu podívat dolů.
Když vejdu do kuchyně, nemůžu uvěřit vlastním očím.

"Mami?!?" Řeknu a dívám se na ní nechápavím pohledem. Otočí se na mě.

"Dobré ráno, Pagen. Ty už vstáváš?" Zeptá se udivně a s úsměvem na tváři.

"Očividně. Co tady dělá?!"zeptám se, ukážu na něj a zkřížím si ruce na prsou.

"Ahoj. Jak ses vyspala?"otočí se a usměje se.

"No víš Pagen, chtěla bych si s tebou promluvit." Řekne mi mamka a posadí se ke stolu. Pokyne mi, ať si také sednu.On si také sedne. Jak, že se jmenuje? Nick? No asi jo.

"No tak začni a rychle" řeknu protivným hlasem a vražedným pohledem se kouknu na Nicka. Prosím ať s ním nic nemám. Prosím ať to není její milenec. Prosííím.....

"Tak fajn. Nebudu chodit okolo horké kaše. Jsem tvůj bratr. Vlastní.Nebudem to nijak okecávat."vybalí to na mě Nick. Ani nestačím koukat.

"Nebo jsi jí to chtěla říct jinak?" odpoví dřív než mamka a koukne na ni. Ta se na něj jen podívá.

"Ne. Jenom bych to řekla trošku...mírněji. Nevyprskla bych to na ní takhle."

"Aha. No. Tak to je pěkný. A proč se ukázuješ až teď?" Nick se jen pousměje.

"Mamka se se mnou spojila. Jenom jsme si psali a někdy i volali ale to mi nestačilo. Chtěl jsem vás vidět. Stýskalo se mi a chtěl jsem někdy taky vidět svojí malou sestřičku"pousmál se a já taky. To bylo od něj pěkný. I když jsem teď dost v šoku, usměji se.

" A kolik ti je? Moc ne ne?" Už nejsem tolik naštvaná, když vím kdo to je. Můj bratr. Vždy jsem se cítila sama. Opuštěná. Jako by mi něco chybělo. Nebo někdo. A teď už vím kdo. Můj bráška. Konečně nejsem na všechno s mamkou sama.

"19. Tobě je tedy 17. Tak už tě konečně poznávám" zvedne se a s úsměvem mi podá ruku. Já se taky zvednu a kouknu na jeho ruku. Kašlu na ní a obejmu ho. To ho překvapí ale obejmutí mi oplatí. Asi je v šoku. Chvíli se pohupujeme a pak se pustíme. Když ho pustím, zjistím, že mám mokré tváře. Asi je toho na mě moc. Když se otočím na mamku(byla jsem k ní zády) zjistím, že se na nás celou dobu dívá  a také má mokré tváře i oči. Ale musím říct, že i Nick měl slzičku na krajíčku. Mamka ke mě přijde a obejme mě. Vidím na ní, že je šťastná. Doopravdy.

"Omlouvám se, že jsem ti to neřekla" řekne mi do vlasů.

"Nevadí. Hlavně, že to teď vím. Lepší teď než nikdy" a znovu se rozbrečíme. Ale tentokrát to jsou slzy štěstí.

"No nic. Běž si ještě lehnout" řekne mi nakonec mamka. Kouknu na ní a otřu si oči.

"Tak to ani náhodou. Chci o tobě všechno vědět" zaprotestuju a otočím se na Nica. Ten se usměje a ukáže na obývák.

"Nápodobně. Tak jdeme. A všechno do detailů" rozeběhnu se za ním a chytnu ho za ruku. Fakt jak malá ale co. JE TO MŮJ BRÁŠKA!!!

" Pa mami. Budem vedle" mamka se rozesměje a jde pokračovat v dělání...jídla?