Pád

Otázky

Lucas

Uklidňuje mě,když se na ní můžu dívat když spí. Lepší to ale je,když je vzhůru. Stoupnul jsem si do rohu k oknu a zadíval se do dálky.
Už byla tma.Musel jsem vypadnou. Po tom co mi rodiče řekli, jsem musel.B ratr. Ano nevlastní ale bratr . Furt tomu nemůžu uvěřit. Jsem tak zabraný v myšlenkách,že jsem si ani neuvědomil, že už přišla. Kouká na mě. Co mám dělat?

"Ahoj " najednou mě pozdravila. To bylo poprvé co na mě za těch 13 let promluvila. Kouknul jsem se jí přímo do očí a tím jí ukázal svou tvář.Ještě nikdy jsem jí svou tvář neukázal.Koukala na mě ohromeně. Nejmíň tři minuty ze mě nespustila oči.

"Ahoj" pozdravil jsem jí konečně. Teď byla ohromená, že jsem jí pozdravil. A ani se jí nedivím. Třináct let není zase tak krátká doba.
"Jak se máš? " zeptám se jí protože nic neřekla a taky byla řada na mě.
"Dobře. To víš, škola " jo jo. Vím ale nikdy to nezažiju. Domácí vyučování. Rodiče chtěli,abych se učil jinak a něco jiného než ostatní studenti. Takže mě učí moje teta. A abych byl upřímný,je to nuda a no to je jedno.

"Kam chodíš do školy? " zeptám se jí,i když to vím. Viděl jsem jí dneska,jak tam jede.
"Na Harvard" no jistě.
"A ty? " zeptá se mě.
"Mám domácí vyučování " odpovím a strčím si ruce do kapes. Prohlížím si jí.
Probíráme pro a proti až se mě zeptá na létání.

"A co létání? " zeptá se mě a koukne se na moje zatáhlá křídla.Nejdříve nepochopím otázku ale pak mi to dojde.

"No létat jsem se učit nemusel. Když ty jsi se učila chodit,tak já už létal." odpověď snadná.

Něco slyším. Už zase. Tentokrát je to otázka. Asi se mě chce Pagen na něco zeptat.

"Zeptej se mě. Hlavu ti neutrhnu" řeknu jí narovinu. Nejdřív na mě jen hledí ale pak se zeptá "No já jen. Jakto? Proč?"
Tak tohle jsem nečekal. Jak jí mám na tohle odpovědět. Já taky nevím.
"Jsem anděl, jak sis všimla." Pousmál jsem se
"No a abych byl upřímný, tak nevím přesně proč. Už když jsi začala mít špatný sny tak jsem tu vždycky byl. Uklidňovalo tě to." A mě taky. No nic musím jít. Hned.
"No já půjdu" Ale ještě se na ní otočím a řeknu.
"Ale nezapomeň. Nikdy nejsi sama. Ani v noci." A zmizím. Ne tak že bych roztáhl křídla ale rovnou k nám nahoru.
Vážně se to mělo stát. Ale proč jí slyším. Skoro každou její myšlenku. Dneska to byla otázka. Co to bude zítra?

Ano plánuju tam jít i zítra a zase si s ní popovídat. S ní jsem zapomněl na starosti, co mám. Nebyl jsem sám.

Když dorazím domů, je zrovna čas na večeři. Skvělá příležitost zeptat se otce na nevlastního bratra. Sednu si hned vedle otce, aby mě slyšel.
Předkrm. Šunkové rolky se sýrem. Tak teď se ptát nebudu. Polévka. Kuřecí. Fajn tak teď ještě ne.
Hlavní chod. Zapečené kuře s těstovinovým salátem. Jako fakt? Tak snad o desertu.
Desert. Maková kostka politá čokoládou. Fuj. Tak teď můžu.
"Otče? Můžu se tě na něco zeptat?" Nezdržuju to a rovnou jdu na věc.
"Jistě Lucu. Co si přeješ?" Takhle mi řekl schválně. Ví,že tohle oslovení nemám rád.
"Víš,chtěl bych s tebou mluvit o bratrovi" a je to.otec se na mě podíval pohledem ,že se o tom nebude bavit ale kouknul jsem na mamku a ta mi naznačila ať počkám. Tak fajn. Počkám. I když mi to přijde divný, že by i matka chtěla něco říct.

Když se všichni zvedli od stolu, tak jediný otec s matkou zůstali sedět.
"A co by jsi chtěl vědět?" Zeptá se mě otec a ruce si položí na stůl.
"Všechno. Kolik bylo jeho matce..." řekl jsem hned a také si položil ruce na stůl.
"Jeho matce bylo tehdy 17. Je mi podobný. I na tobě bych našel stejný rysy ,které má on. Chtěl bych ho znovu vidět."
"Jo to já taky." Oba rodiče se na mě podívali zmateným pohledem. Nevšímal jsem si jich. Musím přemýšlet. Zvednu se od stolu,poděkuju, pozdravím rodiče a jdu k sobě.
Dám si horkou sprchu, při které přemýšlím a nechám vodu volně téct po mém těle. Když vyjdu z koupelny, vejde matka. Ta to má vždy vypočítaný.

"Sedni si" nařídí mi a s kartáčem v ruce si ke mě sedne. Začne mi pomalu česat peří a srovnávat ho. Je to tak příjemné.
"Viděla jsi ho?"zeptám se matky. Ta nic neříká. Po chvíli ale řekne.
"Ano. Ale jenom jednou. Když byl malinkej. Byly mu teprve dva roky. Pousmála se a rozhlédla se po mém pokoji. V pokoji jsem měl jedno veliký okno, kterým můžu v klidu vyletět. Pak tu mám u zdi velikou postel ,,letiště,, a stůl, skříně, kytaru a činky. Barva pokoje je světle modrá. Nemám tu žádný plakáty ani bordel jako to mají jiní kluci.

Po hodině a půl, kdy jsem usínal, mi mamka konečně dodělala křídla. Mohl jsem si konečně lehnout do měkký postýlky a usnout.