Pád

Konečně

Pagen

Jdu rychleji, protože za sebou slyším nějaký zvuky. A ty zvuky se přibližujou.Jsou stále blíž a blíž a já začínám panikařit. Doteď jsem se neotočila ale teď mi přijde jako dobrý nápad se otočit. Otočím se a...

Začnu se strašně smát.Chytám se i za břicho. Nikdy bych nevěřila že mě může vystrašit kočka.

" Asi bych se měla přestat dívat na horory" řeknu si v duchu.Kočka na mě kouká pohledem co tý holce je ale pak se mi začně otírat o nohu.Nebyla moc velká. Měla černý kožíšek jako uhlí. Pohladila jsem si jí a koukla na hodiny kolik je. Osm hodin. No to snad ne. Mamka mě zabije. Naposled pohladím kočičku a utíkám domů.

Když dojdu domů, je osm patnáct. Potichu otevřu dveře a sundám si boty a bundu. Když vejdu do kuchyně, vidím mamku jak něco kuchtí.

"Ahoj mamí. Promiň, že jdu pozdě." Pozdravím mamku a sednu si na židli.

" Ahoj. A kde jsi byla?" vyptává se.

" Ve škole jsem poznala jednu super kamarádku. Cara se jmenuje a byly jsme si sednout do cukrárny" řeknu mamce a ta jen kývne hlavou.

" To je dobře. Aspoň už někoho znáš" ještě řekne.

"Co to tu kuchtíš?" Zeptám se jí.

"Jedna paní si objednala dva dorty a deset koláčků" odpoví mi a já se jdu podívat.

"To je krása. Tak já jdu nahoru" pochválím mamce dort a jdu do pokoje. Kabelku si položím na židli a jdu se převléct do domácího oblečení, což jsou šedé tepláky a černé triko. Když vylezu z koupelny,jen tak přelétnu očima pokoj a co se stane? Uvidím ho. Vidím ho jak tam tak stojí v koutě a kouká z okna. Má na sobě šedou mikinu, kapuci na hlavě a bílý kalhoty.Záda mu zdobí křídla. Je tak krásný ale už toho mám dost. Proč nepromluví? Měl na to 13 let a nic. Tak to vezmu do rukou já.

"Ahoj" pozdravím ho a doufám...
Otočí hlavou a kouká mi přímo do očí.
KONEČNĚ.

No hurá. Už mu konečně vidím do obličeje...do očí. Oči má zelený.
Jeho rty zdobí kroužek v dolním rtu. Čelist má mírně hranatou, přesně tak jak to mám u kluků ráda. Pak si uvědomím že na něj až moc dlouho koukám. Odvrátím pohled.

"Ahoj" oplatí mi pozdrav a já mám co dělat , abych sebou nepraštila o zem. "On mě pozdravil" říkám si v hlavě.Nezdá se mi to? doufám že ne. On má tak boží hlas.

"Jak se máš?" Zeptá se mě a přidá ten nejkrásnější úsměv.

"Dobře. To víš, škola" odpovím a také se usměju.

"Jo vím. Je toho plný internet. Kam chodíš do školy?" No ne on si se mnou povídá.
"Na Harvard. A ty?" doufám, že se mohu ptát protože já fakt nevím jak mám mluvit s klukem, co má andělský křídla.

"Mám domácí vyučování, takže nechodím do školy" odpoví a přidá sexy úsměv.

"Týjo. Tak to musí být fajn. Nemusíš čekat na autobus, nemusíš poslouchat lidi, co tě pomlouvají" vyjmenovávám výhody.

"Jo to je sice pravda ale má to i svoje proti" říká a dá si ruce do kapes.No tak tohle vidím na delší rozhovor. Až teď si všimnu , že furt stojíme.

"Nechceš si sednout. Nemusíme stát" nabídnu mu s úsměvem židli a on jí s úsměvem přijme.

"Děkuji. No moje vyučování má své pro a proti. Pro jsi už řekla. No a proti je třeba kamarádi. Nemám tam žádný kamarády, kteří by mi pomohli kdybych nevěděl. Nebo že musím být na 100% soustředěný. Jenom na chvíli zavřu oči a už je zle.Je to hodně přísný." Dokončí, co chtěl říct.

"A co létání" zeptám se ho a kouknu na jeho zatažená křídla.
"To jsi se učil sám nebo ti pomohli rodiče. A nebo učitelé?"
"No létat jsem se učit nemusel. Když ty jsi se učila chodit tak já už létal."
Jenom jsem se pousmála. Mám se ho na to zeptat? Nemám? Nebo jo? Já nevím.

"Zeptej se mě. Hlavu ti neutrhnu." řekne najednu.To není možný. Jakto,že ví, že se ho chci na něco zeptat? divný. Ale zase. Co tu není divný že.

"No já jen. Jakto? Proč?" Zeptám se ho ale po tom, co to řeknu si uvědomím že asi nebude vědět, na co se ho ptám.

"Jsem anděl. Toho jsi si asi všimla." Pousměje se.

"No a abych byl upřímný tak taky nevím proč. Už když jsi začala mít špatný sny tak jsem tu vždycky byl. A tebe to uklidňovalo" odpověděl a zvedl se. Na tohle jsem neměla, co říct. Jediný co jsem řekla bylo "aha".
Když se zvedl, otočil se na mě "No já půjdu. Ale nezapomeň. Nikdy nejsi sama. Ani v noci" bylo poslední, co řekl. Pak už se jenom pousmál a zmizel. Ani křídla neroztáhl. Ale udělala jsem pokrok. Konečně jsem s ním mluvila. Doufám, že zítra přijde.

Jdu se vykoupat a jdu si lehnout. Mám o čem přemýšlet.