Hokejista snů

Smolný den

Ahoj čtenáři, tak mám pro Vás další díl.. Něco jako novoroční dárek ;) Doufám, že se Vám další kapitola bude líbit a nebudete na mě moc naštvaní, rozhodně dočtěte až do konce (to platí i pro můj doslov), kde Vám to všechno vysvětlím. Hlavně se neděste :D Není to nic hrozného ;) Tak jdeme na to ;) 

Nicole procházela městem, zastavovala se u výloh obchodů, ale ani nevnímala, co je uvnitř, co se tam nabízí a za kolik.. Byla jako tělo bez duše, prázdná, nic necítila. Celé její tělo zaplavovala jen neskutečná bolest ze ztráty přítelkyně a nekončící samota, která pramenila z toho, že její milující přítel je v Kanadě a nemůže ji držet v náručí, což by teď potřebovala.

Zastavila se u lavičky na náměstí, kde se na chvíli posadila. Vytáhla z kapsy mobil a projížděla si staré SMSky od Belly, bráchy a zabruslila i mezi staré zprávy od Ondry. Díky tomu byla jej nálada jako na houpačce.. Když četla Belly zprávy, byla smutná a do slova v háji z toho, že už jí žádné takovéhle SMSky nepřijdou, po přečtení zpráv od bráchy byla veselá. On vždycky věděl, jak jí potěšit a rozesmát, byl to takový rodinný šašek a to je to, co na něm Nicole, jako jeho sestra, milovala nejvíc. Hned potom se pustila do zpráv od Ondry, při kterých se jí do žil vlila nová síla, neskutečná pokora a vděčnost za to, že chodí s klukem, který by pro ni udělal cokoliv. Jenom se bála pohledu veřejnosti, moc dobře věděla, jak to chodí. Přijde nějaká fotka do novin a sociální sítě budou plné hlášek jako: Další zlatokopka, copak je slepej a nevidí, že je to jen obyčejná zlatokopka, nebo třeba: to je jasný, tý jde jen o prachy.. Až se jí z té představy udělalo špatně, netušila, jestli to zvládne překonat.

Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že to prozatím nebude řešit. Zvedla hlavu a pozorovala kolemjdoucí lidi, nevěděla proč, ale podezřele ji to uklidňovalo a dokázalo to potlačit většinu špatných myšlenek. Dalším lékem na její psychiku byl brácha a dneska za ním ještě nebyla, takže proč ho sakra nenavštívit? Nicole se rychle zvedla a vydala se směrem ke svému bytu. Při té rychlosti si nevšimla jednoho z lidí, co šel kolem a napálila do něj plnou parou.

,,Pardon, moc se omlouvám..." řekla Nicole, sotva si uvědomila, co se stalo. Ale hned, jak zvedla hlavu, vytratil se jí hlas a ona nebyla schopná cokoliv říct. Byla naprosto v šoku.

,,Zlato, ty mě ani  neobejmeš?" ušklíbl se Mirek a teatrálně roztáhl ruce, jakoby ji chtěl ve svém náručí celou schovat.

Nicole instinktivně poodstoupila dozadu a roztřásla se:,,C-c-co tu děláš?"

,,Šššš, měla bys mít ze mě větší radost ne?" zeptal se ironicky Mirek a nespouštěl z ní oči.

Nicole byla vyděšená, nevěděla, jak se má zachovat, co má dělat, ani nic jiného. Nejhorší bylo, že by mu neutekla, navíc věděl, kde bydlí. Cítila se naprosto bezmocně. ,,Jo, mám radost, že tě vidím," usmála se naoko Nic. Prostě se rozhodla, že bude hrát divadlo. Bála se ho, možná se chovala zbaběle, ale nic lepšího ji v tuto chvíli nenapadlo.

,,Nechceš jít na kafe?" zeptal se Mirek a usmál se. Z toho úsměvu lezl Nicole mráz po zádech. Nebyl to přátelský a milý úsměv. Bylo za ním něco, z čeho dostala nekontrolovatelný strach.

Nic se usmála:,,Promiň, já teď nemůžu. Jedu za bráchou do Prahy. Ale rozhodně si na to kafe někdy zajdeme."

,,Co dělá tvůj brácha v Praze?" zeptal se Martin a Nicole viděla, jak zadržuje smích.

,,On je v nemocnici," řekla Nicole, rozloučila se a chtěla pokračovat v cestě domů, ale Mirek ji tvrdě chytil za ruku a prudce ji otočil na sebe:,,Myslíš, že se mě jen tak zbavíš? Kde máš teď svýho rytíře v masce a brankářský zbroji, aby mě zastavil a tebe ochránil?"