Gods of Asgard /Loki/

Kapitola 1. Nalezené dítě

Smrt je jen začátek, říkával mi můj otec. Válečník musí umět smrt přijmout a nebát se jí. Ten kdo se bojí nezaslouží si odchod do Valhally do nebeského království velikého Ódina. Nikdy jsem o tom, co mi odjakživa kladl na srdce příliš nepřemýšlela... vše změnil jeden okamžik!

Ležela jsem na chladné zemi a na řasy mi padaly sněhové vločky. Strašlivou bolest, která nyní proplouvala celým mým tělem, jsem se snažila otupit myšlenkou, že až tohle skončí, uvidím znovu svého otce. Hrdého vikingského válečníka, kterého si Ódin už k sobě povolal a já věděla, že dříve než měl.

Vše by bylo jinak, kdyby neodešel na svou válečnou výpravu. Nezemřel by a matka by si tak nemusela vzít mého strýce ..

Sledovala jsem jak se sníh okolo mě pomalu zbarvuje mojí dosud horkou krví. Bolest ustávala a chlad byl mojí ukolébavkou.

Už ho aspoň nikdy neuvidím.. zlého člověka, který udřel mojí matku k smrti. Nikdy nenahradil otce a ani se nesnažil. Matka byla jen dobře zachovalý majetek po jeho mrtvém bratrovi, na který měl bohužel nárok a já a můj bratr jen přítěž.

Bratr..

osvobodila jsem slzy z jejich zajetí.

To on byl natolik moudrý a utekl hned. Dříve, než by ho čekal stejný osud jako naší maminku. A já, co mě zbývalo? Když je vám pouhých pět let, nezmůžete nic víc, než se smířit s osudem a pravdou, že už to nikdy nebude jako dřív. Svůj osud jsem ale přijala, jen podobu jednoho roku. Dál jsem už nevydržela.. A tak se malé dítě vydalo na svou vlastní pouť. V hloubi mojí duše jsem stále věřila, že snad narazím na svého bratra, který se už dávno dostal do bezpečí a teď tam někde na mě čeká. Teprve v hlubokých lesích jsem poznala, že bohové nejsou spokojení s mým dětinským rozhodnutím.

Musí to být strašný pohled, nedovolila jsem si podívat se na moje jistě zohavené tělo. Stíny, které mi to způsobily se znovu blížily. Vrčely a chystaly si na mě znovu své ostré zuby. Tentokrát to bude konečné utrpení. Nemohla jsem se hýbat a křičet by bylo zbytečné.

Přestalo sněžit a já spatřila krásnou noční oblohu a v ní nebeské víly, hvězdy. Raději jsem tedy sledovala tu nádheru plnou známých souhvězdí, ten dar, který mi byl dán těsně před mou smrtí. Hvězdy, domovy bohů, se na mě usmívaly z černočerné nicoty a hladily mojí už tak brzo utrápenou duši.

Stíny již stáli nade mnou, poznala jsem ten známý puch vlčí srsti. Snažila jsem se to nevnímat ani se nebát jejich rubínových očí, v kterých se jistě odrážel neukojitelný hlad po mém mase.

Zavřela jsem oči a svou poslední myšlenku upřela na své milované rodiče i bratříčka.

Vrčení se náhle změnilo v psí jekot. Ztěžka jsem otevřela své oslabené oči, démoni byli pryč.. Ale jak to? Byl to snad jen krutý sen? S odvahou jsem poprvé pohlédla na své tělo. Hrůza kterou jsem spatřila, mi dala přímou odpověď, že sen to rozhodně nebyl.

Z mučivých myšlenek na pomalou a o to horší smrt v neznámých lesích, mě vytrhl něčí si hlas. Byl něžný, krásný a zahříval každý kousek z mého zmrzlého těla.

"Neboj maličká, teď už bude lépe," s těmito slovy se nad mnou objevila ženská postava. Do obličeje jsem neznámé neviděla, ale podle jejího sametového hlasu jsem usoudila, že musí být nádherný. Její ruce mě uchopily a já se během pár vteřin ocitla v náručí té něžné bytosti a jistě i mé zachránkyně.

"Heimdalle, prosím,"

zvolala stále něžně a přitom s jistou dávkou zoufalství v jejím hlase.

Než jsem upadla do nuceného spánku, spatřila jsem veliké světlo, které se snášelo z nebes dolů a my se během chvíle ocitli v něm. Z posledních sil jsem pohlédla na svou zachránkyni a usmála se nad skutečností, že jsem měla pravdu..

... Byla nádherná.