Jak začít?

24 - Changbin

„Šťastné a veselé, ježišmarijá to si nemusel." Vítal je ve dveřích táta v obnošeném vánočním svetru. Zděsil se, když spatřil jak mu Felix podává malý dáreček v taštičce se soby. Nikdo by neměl být na Vánoce sám. Ani Felix. Hlavně ne Felix, se svými dobrosrdečnými úmysly. Felix a jeho zdárná jednoduchost bytí. Felix a ten zvláštní pocit, který Changbinovi jeho přítomnost způsobovala. Nebyla to nenávist, nebyla to úzkost, lítost nebo láska, nejbližší pocit, kterému se to podobalo byl obdiv. Jakýsi stud nad vlastními akcemi, vnímání jak se se svým břímětem vypořádal Felix, ho nutilo přemítat nad svojí vlastní pochmurností. Vědomí, kolik toho Felix vydržel s úsměvem a bez jediné kapičky zášti vůči ostatním, ho plnilo studem. V porovnání s Felixem byl jen malý ukňouraný kluk, který své těžkosti topil v lihu a pak hořce zpytoval.

Changbin si nepotrpěl na zdlouhavé proslovy a plané sliby, byl mužem činu. I skrze veškerou přetvářku, kterou se Felix snažil bránit vlastní bolesti a lítosti druhých, Changbinovi neušlo jak velké je jeho trápení. Kolik toho strádá. Proto večer dvacátého druhého prosince, když se všichni ostatní natěšeně balili k odjezdu, Changbin narušil Felixův plán sváteční samoty. Do rukou mu vrazil velkou krabici s panenkou Flory, kterou koupil ještě ono ráno a bez jakéhokoliv ostychu Felixovi oznámil: „Táta nás očekává zejtra někdy kolem třetí. Pošta otevírá ráno v sedm, expresní službou by měl balíček dorazit dvacátýho pátýho ráno." Na Felixově tváři se vystřídala celá sbírka emocí od zmatení, přes lehké pohoršení, až po smutné nadšení. Changbin se snažil být co nejvíce chladný, nechtěl Felixovi ukázat jak hluboce se o něj ve skutečnosti zajímá.

Akorát na to už bylo pozdě, jeho akce mluvili jasně a byl to Felix sakra! Nebylo možné aby ho ošálil dvěma hrubšími větami, však s úsměvem snášel i mnohem horší, ještě před tím, než mu Changbin dovolil ho poznat blíže. Zpětně dokázal zhodnotit, že se nejednalo o uvědomělé rozhodnutí, prostě se to stalo. A tak, protože jeho přetvářky stejně neměly smysl a vědomí, že Felixovi by se slova útěchy hodila dodal ještě chabé ale dostačující prohlášení: „Fizzy to pochopí, možná ne teď hned, ale časem to pochopí." Felix pokýval hlavou, poděkoval jen jednou, věděl, že Changbin víc nepotřebuje a nechce se v celé téhle patálii více šťourat.

A tak byli zde, celý byt voněl spáleným cukrovím a vařeným masem. Táta měl brýle celé umaštěné a zástěru pokrytou šmouhami, ale na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Neměli stromeček, jen plakát nějaké noname hudební skupiny, který vlastnil táta od svých šestnácti. Když mu byli tři, vymyslel si táta zdlouhavou povídačku o tom, že hudebním nadšencům nosí dárky vánoční hudební četa. Věřil mu to čtyři roky, pak pochopil, že neměli na stromek, ani na dárky, ale táta mu nechtěl zkazit Vánoce. Tradici zachovali, zprvu protože si opravdu stromek dovolit nemohli, ale časem se z toho stal zvyk. Je to hezká představa vědět, že vy jste jediní komu dárky nosí vánoční hudební četa. Táta měl vždycky rád pohádky, šťastné konce.

Dovedl Felixe do svého pokoje, kvůli matraci rozložené na zemi se zde nedalo pořádně hýbat. Felix si odhodil batoh do jediného volného rohu a s jen velmi malou mírou ostychu se rozvalil na matraci. Changbin věděl, jak moc unavený byl, oni všichni byli. Dlouhé noci, úmorné trénink, Chanovo budování rodinné atmosféry, spánek musel jít stranou. Changbinův nejdelší spánek za posledních čtrnáct dní trval pět a půl hodiny, až dožene novinky s tátou půjde spát, nikdo nechtěl, aby byl na Štědrý den nevrlý.

„Tvůj táta je milej, seš mu podobnej." Pokusil se navázat konverzaci Felix, snažil se být šarmantní, ale nepatrné náznaky diskomfortu ho prozradili. Prsty ždímal rukáv mikiny. Changbin se zasmál a posadil se na svojí postel, byla měkčí než ta u nich na bytě.