Jak začít?

13 - Minho

„Changbin hraješ"

„Uno!"

„Ty lháři, říkals že máš karty na nic" vztekal se vedle něj Jeongin, který momentálně se svými téměř třiceti kartami prohrával.

„Nikdy nevěř svému protivníkovi Ine, to bys už mohl vědět ne" pokrčil rameny Changbin, Jeongin ho za to bouchl pěstí do lokte, ale všichni věděli, že příště už se nenechá nachytat.

Minho se zasmál, mezi tréninky a zkouškami si dokázali čas od času urvat kousek volna a obětovat ho společným hrám. Minulou středu hráli monopoly, Felix je všechny obelstil a utvořil tajný pakt s Changbinem, který byl rozhodně proti pravidlům, za tím si Minho stojí. On sám soutěživý nebyl, ne v hrách a srandičkách, nevadilo mu prohrát, nebo nechat vyhrát druhé. Avšak dnes s jednou kartou v ruce, prostor pro jeho milosrdenství nehrozil. Seungmin odhodil červenou pětku. Minho neváhal, s pozorností ostatních hráčů upřenou na něj, se zbavil svojí poslední karty a stal se tak oficiálním vítězem večera.

„Zatraceně, stačila mi jedna karta, jedna jediná karta" rozčiloval se Seungmin, ale stejně se natáhl přes stůl, aby mohl Minhovi pogratulovat.

„Je to hra o štěstí Seungmine a ač se to zdá být neuvěřitelné, dnes stojí při mně"

„Tak hrajem o druhý místo nebo?" netrpělivě odhodil svoje poslední karty Jisung. Seungmin byl už zcela rozhořčen, utrousil několik nadávek a práskl svýma kartami o stůl. Changbin se rozesmál, víc už Minho nevnímal, usadil se na gauči se sluchátky v uších. Matka mu poslal narozeninové přání, byla k němu přiložená fotka jejich tří koček ležících na Minhově posteli.

Na malou chvíli urval Minha stesk, ta bolest odloučení a touha být zpátky v místě, kde to všechno začalo. Sedět na terase jejich malého domku postaveného ve vesnici, která připomíná konec světa i přesto, že je na okraji města. Poslouchat babičku jak se zavřenými oči hraje na flétnu a popíjet domácí čaj. Čas v momentech jako jsou tyto neexistoval, necítil by ten odporný pocit sklíčenosti, protože máma byla v pořádku, byla mu mámou i když jenom na chvíli.

Taky si vzpomněl proč od toho utekl. Mezi krásami čajových večerů a rodinné lásky existovaly obrovské propasti chaosu. Rozdíl mezi úzkostí a panikou se Minho naučil rozlišovat už ve školce, úzkost přicházela častěji, pomalu se připlížila, zhoršila dech, uzamkla mysl. Vždy se vrátila, takový stálý zákazník. Zatímco panika bývala rychlá, přiřítila se z nenadání. Brala vše co jí pod ruku přišlo, nikdy nebyla stejná. Někdy trvala jen chvíli, jakmile se objevila, už byla pryč. Ale některé dny se zdržela dlouho, nechávala Minha zoufalého, protože mu docházely způsoby jak jí zahnat. Často si přál, aby tyhle způsoby ani nemusel znát.

Odeslal jí svoje srdečné poděkování. Nepsali si s mámou často, většinou si jednou za týden zavolali. Krátce si popovídali o tom jak se měli, co je nového, nikdy však nezašli do hloubky, nebavili se o pocitech a strastech. Minho potřeboval odstup, ona to věděla, dopřála mu ho, dlužila mu ho. Důležité bylo, že oba dva byli v pořádku, každý po svém.

„Minho, jakou chceš pizzu?" zařval po něm Felix s mobilem v ruce.

„Tu samou co minule"

„A to byla která?"

„Tonno" ozval se Jisung, Minha to potěšilo. Sblížili se, Minho nevěděl jak, ale stalo se. Chodili spolu na noční výlety, tančili na společných tréninzích, Jisung znal Minhovu přesnou objednávku kávy a Minho zase věděl, kdy má přinést tajnou zásobu krekrů. Užíval si to, cítil, že je to vzájemné. Nebyl jako ona, byl jí podobný, ale v tom na čem záleží se lišili. Minho v tom nacházel jakousi útěchu, bezpečí.