Jak začít?

14 - Chan

Bylo půl druhé ráno, v litrové termosce zbývaly už jen poslední kapky zchladlé kávy. Po celém stole se válely hustě popsané papíry. Ostré světlo ledkových žárovek byla jediná věc, která Chana ještě držela vzhůru. Zítra, teda vlastně dneska, měli jejich první nahrávání. Dokázali dát dohromady tři skladby, byly dobré, jenže Chanovi to nestačilo. A tak je celou noc vylepšoval, vyměňoval slova, hrál si s rytmem, upravoval zvukové efekty. Mobil mu zazvonil jenom třikrát, ani jednou ho nezvedl. Cítil se kvůli tomu hrozně ale dneska musí, dnes nemá na výběr. Hlavu měl jako střep, ještě jedna písnička. Ačkoliv se snažil veškerou svojí vůli, únava ho stejně přemohla. Usnul s hlavou opřenou o svůj notebook.

„Růženkou budíček" zatřásl s ním někdo prudce.

„Něžně proboha! Ještě mu něco zlomíš"

Rozespale otevřel oči, instinktivně se natáhl pro mobil. Samozřejmě, že zaspal, zapomněl si nastavit budík. Až teď se rozhlédl po místnosti, Jisung stál přímo před ním s velmi špatně zadržovaným smíchem, zbytek postával opodál až na jednoho. Seungmin byl opřený o rám dveří, tvářil se naštvaně ale v ruce držel plastový kelímek s kávou a pytlíček s logem Chanové oblíbené pekárny. Chan se cítil příšerně, chtěl se omluvit.

„Na čem si pracoval?" zajímal se Jisung, jedním okem si četl nové poznámky v textu.

„Záleží na tom vůbec? Stejně to dneska musíme nahrát, tak ať už to máme za sebou" pronesl naštvaně Seungmin a hodil před něj jeho snídani. Nevěnoval mu jediný pohled. Chan zamumlal tiché děkuji, Changbin ho empaticky poplácal po zádech, jako jediný zřejmě chápal o co jde.

Jakmile se jeho hladina kofeinu zvedla na úroveň slučitelnou s životem, mohli se pustit do práce. První písnička byla za chvíli hotová. Svižná, ostrá, zněla jako pouliční boj. Měla chytlavý rytmus i smysluplný text, každou notou mu připomínala jejího autora, Jisunga.

Další dvě byli jeho, několik změn, které v nich přes noc udělal si ani nepamatoval ale byli dobré, za to se musel pochválit. Ani jedna z nich ještě neměla jméno, na to byl expert někdo jiný. Na tu první by se dalo trsat celou noc, její obsah se mohl na první pohled zdát skoro až pitomý ale pro Chana měl význam nezměrný. Námět na ni mu v šuplíku ležel několik let, poprvé ho napsal, když odjela Lizzie. Jen samotná melodie mu připomínala duhové copánky, smích pod letním sluncem a hordu knih o biologii. Ona byla jeho malá svoboda, první krok. Mohl by ji zavolat, už se dlouho neozval. Určitě by mu vynadala, měla by na to právo.

„Chane, haló? Jsi na řadě" ozval se přímo vedle něj Changbin. Zase pro ni ztratil hlavu, zasmál se.

Teď už nezpíval o volnosti, o prvním pocitu úlevy, když se jí svěřil. Ne teď už zpíval tu druhou, nebyla osobní. Napsal jí protože věděl, že na album potřebují  jednu smutnou písničku. Podíval se pár srdcervoucích editů, použil několik klišé frází. Nebyl na sebe hrdý ale špatná nebyla a účel splnila.

Byl na svoje členy pyšný, dokázali za tak krátkou dobu ujít pořádný kus cesty. Jestli to takhle půjde dál, rozhodně zvládnout dosáhnout debutu. Minho sice pořád dokázal odrapovat jenom dvě věty, ale zlepšil se a to bylo důležité. Díky němu se zase zlepšovali všichni ostatní v tanci, dokonce i on s Changbinem už nevypadali jako devadesátníci. Minho řekl, že se velmi rychle blíží k padesátníkům. Chan nemohl být víc nadšen.

Jak se na ně díval, jak spolu šťastně jedí v McDonaldu, protože nikdo z nich nedokáže říct Jeonginovi ne a ten zmetek to moc dobře ví, všimnul si, že i vztahy mezi nimi konečně začaly kvést. Hyunjin stále nedokázal Minha mít rád ale dokázal ho snést, Chan tušil že to dělal hlavně kvůli Jisungovi. Ten naopak jejich nového člena přijal více něž vřele. Dokonce i Changbin vypadal, že Felixe nechce po každém druhém slově shodit z mostu. Navíc spojit je dohromady byl jeden ze Seungminových nejlepších nápadů, jejich společná práce byla téměř bezchybná. Měl by si s ním o tohmle někdy promluvit, Seungmin měl na vztahy šestý smysl. Nejdřív se mu musím ale omluvit.