Jak začít?

7 - Felix

Naprosté ticho byla jedna z mála věcí na které si Felix nedokázal zvyknout, vyrostl v početné rodině, u nich doma se pořád něco dělo, dokonce ani v noci nikdy nenastal klid. Proto když přijel do Koreji, ticho ho začalo pronásledovat jako malý stín nedořešené minulosti, kterou nechal stovky kilometrů daleko. A tak se jeho nejvěrnějším přítelem stal audio přehrávač, bohužel ani ten mu nepomohl uniknout ze spáru mučivého ticha ve kterém se právě nacházel. 

Seděl s Changbinem za kuchyňským stolem a Changbin asi zamrzl, nehybně seděl a zíral na prázdný papír před sebou, Felix nedokázal poznat jestli je to nějaká urážka směrovaná směrem k němu nebo takhle Changbin prostě skládá. On sám měl v noťasu přes tucet textů ale nemyslel že je dobrý nápad ukazovat je Changbinovi, i kdyby byly dobré stejně by to neocenil.

„Ukaž mi svojí práci" vzbudil se Changbin, sakra on snad umí číst myšlenky.

„Žádná není" zkusil se zachránit, Changbin mu věnoval otrávený pohled. Odložil sešit i tužku stranou, natáhl se do mísy s Jisungovými krekry, která ležela na kraji stolu.

„Chan nás dal dokupy protože si myslí, že jsem si skoro rovni a jelikož, i když tady jsem pořádně na pochybách, vím že Chan má vždycky pravdu, je mi jasný by tě nenechal pracovat se mnou kdybys nikdy nic nenapsal. Takže ukaž jak na tom seš a nezatloukej, máme dohodu pamatuješ" Tahle jejich dohoda ještě netrvala ani týden a Felix už tušil, že je prostě zatracený génius. Changbin si sním teď nebral servítky, řekl mu syrovou pravdu, Felix tak nemusel ztrácet čas čtením mezi řádky.

„Není jich moc, většinu z nich nikdy nikdo neviděl" podal mu svůj počítač, na rozdíl od zbytku skupiny, jemu se lépe psalo pomocí klávesnice. Changbin si ho opatrně převzal a opět zamrzl, možná je jako lenochod, neplýtvá žádnou zbytečnou energií. Bál se jeho reakce, první text napsal v letadle z Austrálie, ten jediný byl na papíře, inkoust vytvořil velké kaňky, kdykoliv na něj dopadla slza. Nikdy ho nepřepsal na počítač dokonce si ho ani nikdy nepřečetl, schoval ho do vnitřní kapsy jeho batohu a tam je doteď. To se stalo před více než rokem, od té doby začal psát běžně ovšem proti profíkům jako jsou Chan nebo Jisung, kteří se narodili se sluchátky v uších a kytarou v ruce byl jenom písničkář amatér.

„Kudrnáč se nemýlil" pronesl tiše Changbin, prsty si mnul bradu, vypadal jako starý mudrc. „Není to špatné, musím-li být upřímný jsou dobré, přiměřeně dobré"

„Nemusíš lhát, já píšu jen rok, ani nevím co dělám a- „

„Proboha Felixi, pochválil jsem tě přijmi to!" okřikl ho ale potom se zasmál, v momentech jako těchto z Changbina šel strach.

„Dobře, pardon, děkuji za kompliment"

„Máš zač a teď se vraťme k práci, na mailu máš jeden text na kterým jsem se trochu seknul. Hudba k němu je skvělá ale něco mi tam nesedí" oznámil mu a vrátil se zpátky ke svému lenochodímu způsobu práce. Felix otevřel email, ten text byl příšerný a Changbin to musel vědět. Ten zatracený necita ho zkouší! Chvíli se cítil uraženě, potom spolkl hořkost hněvu a začal pracovat.

Moderna byla obrovská, bez problému jste se v ní dokázali ztratit. Felixovi se to povedlo hned po prvních dvou minutách, jednou blbě zahnul potom už to šlo z kopce, než se nadál byl někde v osmém patře vedle úklidové místnosti, na jeho první trénink s Minhem meškal už dobrou čtvrt hodinu. Zavolal by mu aby se omluvil ale neměl na něj číslo, protože v tom sletu událostí k tomu ještě nedošlo. Nakonec ho zachránila milá uklízečka s evropskými kořeny, nasměrovala k sálům spadajících pod JYPiho. Zpoza dveří se ozývala svižná hudba, asi začal bez něho. Zaklepal a směle vstoupil.