Jak začít?

18 - Minho

Minho za celý svůj život nikdy nebyl ve vztahu. Ne v takovém tom opravdovém, se společnými večeřemi a procházením se po obchoďácích ruku v ruce. Ta představa samotná se mu hnusila, netoužil po něčem takovém. Vztah vyžadoval naprostou oddanost a surovou upřímnost. Abyste s někým mohli být, musíte se jim plně odevzdat, ukázat jim všechna svá zákoutí a temné uličky, odhalit tajemství, která patří jenom vám. Pokud to nedokážete, nemá smysl se zadávat. Minho se tímhle přesvědčením řídil, věděl že není schopen někomu umožnit aby ho spatřil a vůbec mu to nevadilo. Zábavu si našel tak jako tak.

Když byl na cestách s pomocnou taneční skupinou, objevil krásu jednorázových milostných povyraženích. Po koncertech se smál do koutků úst, pokaždé jinému muži. Bavilo ho to, byla v tom svoboda. Ráno se probouzel vždy sám, nebo se tiše vyplížil do rozbřesku nového dne. Ne vždy to zašlo až takhle daleko, občas se jen potřeboval rozptýlit, tak za dveřmi úklidové místnosti nebo na pánských záchodech zažíval rychlé rozmazané milostná setkání. S lehce oteklými rty a kamenným výrazem, potom odtančil většinu svých představení. Měl to takhle rád, nestyděl si to přiznat.

Proto když se ho na gauči sedící Changbin zeptal, jak to má s láskou, nevěděl co říct. Chvíli zvažoval, že se slituje a zalže. Changbin se s tím lovensongem trápil už několik hodin, kolem gauče byly nakupené a znova přeškrtané papíry. Na včerejší zkoušce, jim měli s Felixem předvést, jak skvělý lovesong napsali. Chan je vychvaloval a s Jisungem uzavíral sázky, kterým milostným příběhem se inspirovali, protože pochybovali, že oni dva nějaký mají. Nakonec jim všechny dohady překazila krátká esemeska od Changbina. Když se dnes ráno dozvěděl, že nemají ani čárku a Chan žije v domnění, že svojí práci už dávno odvedli, Minha neustále přepadaly pochybnosti, zda přece jen tu Felixovu nemoc nenafingovali. Nakonec se rozhodl, že Changbinovi by jeho nevinné lži, stejně nijak nepomohli.

„Nevím, já ji nikdy nezažil. A asi ani nechci, je s ní víc problémů než užitku" pokrčil rameny a dál se věnoval krájení papriky.

„Moje slova, ale někdo tu písničku napsat musí" zašklebil se Changbin, opustil svojí malou pracovnu na gauči a připojil se k Minhovi za kuchyňskou linkou. Nechal vařit vodu a do velkého hrnečku s modrými medvídky připravil Felixovi čaj. Doma byli jen oni tři, ostatní vyřizovali svoje povinnosti jinde. Minho měl mít taneční trénink s Felixem, ale vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ho zrušili. A Changbin se vymluvil z studia s Chanem, protože se prý musí starat o Felixe. Minho si zpětně zpochybnil, zda to bylo opravdu kvůli Felixovi nebo jen potřeboval čas psaní.

On sám se rozhodl nově nabitý čas využít prospěšně. Kuchyně se proměnila v jeho teritorium. Nikdo jiný v ní netrávil tolik času jako on, většinou vařil jenom pro Jisunga. Od onoho odpoledne ve studiu uběhli už téměř dva týdny. Minho vlastně ani nevěděl, proč se vydal za Jisungem. Chan plánoval večeři a Minho se bezmyšlenkovitě nabídl, že pro něj dojde. Sblížili se na tolik, že mu to nepřišlo zvláštní. Byl jeho kamarád, těch měl za život jen pár. A potom ho tam našel, ve stavu který viděl už tolikrát. Schoulený v klubíčku, naprosto odstřižený od reality. Jenže Minho nezaváhal, nebojoval s touhou utéct pryč. Právě naopak, něco v něm na něj křičelo ať mu pomůže, chtěl mu pomoct.

A pak ho políbil. Jisungovi slzy smáčeli i Minhovu tvář a na jeden kratičký moment se mu do hrudi dostal zvláštní pocit, který ještě nezažil. Takový malý neklid pulzující mezi žebry, docházel mu dech, ale odmítal se nadechnout. Něco v něm se zlomilo a začal ho spalovat nelítostný žár. Bylo to děsivé, něco tak velkého, že jste to nedokázali popsat, na tož pochopit. Ztrácel se, topil se, ale bylo to dobré, příliš dobré.