Jak začít?

22 - Felix

Bytem doznívalo pozdvižení z návštěvy Lizzie. Hukot hlasů se měnil v šum, talíře postupně mizely ze stolů a osoby se vzdalovaly každá zpět do svého světa. Felix umýval nádobí, teplá voda ho štípala v záděrách a na bříšcích prstů se mu i za tak krátkou chvíli stihly vytvořit varhánky. Jeongin vedle něj položil hromadu nádobí a jako poděkování Felixe poplácal po zádech. Felixovi práce navíc nevadila, nabízela mu uspokojující rozptýlení.

Ozvalo se šramocení dveří a nesrozumitelné mumlání. Felix nečekal, že se Chan vrátí takhle brzy. Říkat sbohem starý láskám většinou trvá příliš dlouho. Ačkoliv je pravda, že kdyby se on sám mohl vrátit, neloučil by se vůbec. Náplast se má strhnout rychle.

„Za 10 minut porada!" Zakřičel Chan tak hlasitě, aby měl jistotu že bude slyšet v každém koutu bytu. Felix si povzdechl, čekala ho další hodina velmi úspěšné zatajování klíčových informací. Ačkoliv se s Changbine snažili sebe víc nedokázali držet krok s ostatními. Samozřejmě, že si za to mohli sami. Neustále Chana ujišťovali, že všechno stíhají a perfektně zvládají, až se ztráceli ve vlastních slibech a schopnostech. O tom jejich slavném lovensongu Chana přesvědčili, že je téměř hotov. Můžete klidně třikrát hádat kde je pravda. Pořád neměli ani čárku.

A to nebylo jediné v čem zaostávali. Chan po nich chtěl další dva tracky, které momentálně přepisovali už po dvanácté, protože bylo téměř nemožné zachovat jejich strukturu a zároveň do nich zapojit všechny členy. Kvůli nikdy nekončícímu shonu, neustále odkládali sekundární lekce. Felix neměl hodinu rapu s Chanem a Jisungem alespoň dva týdny a Changbin se poslední lekce tance s Minhen a Hyunjinen zúčastnil před více než měsícem. Jenže pořád tady byli Chanovi kontrolní pátky. Teď konečně mohli zneužít faktu, že většina jejich rozvrhu byla společná. Přidávali si hodiny navíc, kdykoliv byl volný taneční sál nebo studio, aby dohnali co zanedbávali. Felix do devíti hodin večer učil Changbina stále komplikovanější choreografie a když jim došli síly fyzické, přesunuli se do studia, kde na oplátku Changbin učil Felixe. Některé noci byli tak dlouhé, že se ani nedostali zpátky na byt. Usnuli schoulení na pohovce nebo na překvapivě měkkém koberci.

Všichni se už začali pohybovat v okolí obýváků. Felixovi zbývali ještě dva hrníčky a miska. „Na tracku deset se usilovně pracuje, track jedenáct se dodělává a lovesong je hotový jen nám na něm pořád něco nesedí?" Objevil se po Felixově levici Changbin, tichým hlasem mu představoval dnešní strategii.

„Lépe bych to neřekl" usmál se sarkasticky Felix. „Pokračuj."

„Choreografii umím na osmdesát tři procent a ty nový texty co Jisung posílal do skupiny, ty jak jsme se na ně ještě ani nepodívali, tak o nich bychom mohli říct, že na základě našeho nejlepšího úsudku je schvalujeme?" Changbin začal umývat zbývající misku.

„To zní jako plán." Bouchnul Changbina pěstí do ramene a odešel si sednout na gauč. Uvelebil se mezi Minha a opěrku, ruce měl složené v klíně a pozoroval Chana, jak nervózně šije levou nohou. Nelíbilo se mu to, nevěštilo to nic dobrého.

„Ehm – no takže jak začít." Spustil nervózně a překotně Chan. Oči přimáčkl k sobě a rukou si dlouze promnul zátylek. Zhluboka se nadechl.

„Moji rodiče jsou dobří lidé, fakt že jo. Úspěšní, pohlední, bohatí, milí lidé. Jenom nejsou ehm dobří rodiče. Nikdo nepochybuje o tom, že mě milujou. Jsem jejich jediný dítě, zlatý chlapec. Co jsem chtěl, jsem dostal. Mohli mi dát všechno. Všechno jen ne svůj čas. A mě to chybělo, zatraceně moc. Víte taková ta pohoda domova. Jistota bezpečí která plyne jen z neustálého kontaktu. Každodenní předvídatelnost. To jsem nikdy nezažil, já naše vídal jednou do měsíce. Jasně volali jsme si, psali, ale patnáct minut denně nestačí. Každý děcko má sen, někdo chce být astronaut nebo doktor a já chtěl mít rodinu." Mluvil rychle, ale ne zbrkle, pohled sklopený k podlaze. Felix v něm poprvé uviděl chlapce jejich věku. „Vždycky jsem měl v hlavě ideál dokonalý rodiny. Nedosažitelný cíl, nesplnitelný sen. Jenže pak přišla Lizzie, se svými zvykem převracet světy vzhůru nohama. Ukradla mi moje nikdy nevyřčené přání a bolestně ho vrátila v podobě jasné budoucnosti. Dává to vůbec smysl?" Chan se ztratil v myšlenkách, hlavu opřenou o dlaně. Felix tušil kam tohle setkání povede, měl by být nadšen.