Jak začít?

16 - Jisung

Celým bytem se rozprostíralo mučivé ticho. Nástěnné hodiny s motivačním citátem a velmi špatnou kresbou růží, které Hyunjin dotáhl bůh ví odkud, nemilosrdně odpočítávali sekundy. Na stole před ním ležel nepopsaný papír, na propisce položené vedle již téměř vyschl inkoust. Ale ať se snažil jak chtěl, nedokázal zformulovat jediné slovo, nenapadla ho ani jedna jediná nota. V hlavě mu šumělo, na spánkách cítil bolestivý tlak. V tomto stavu se nacházel posledních několik dní. Od jejich debutu jakožto zkušební skupina, se prakticky nezastavil. Psal od rána do noci, skládal víc než kdy předtím, celé tělo ho bolelo z náročných tanečních lekcích a pokud nějaký volný čas přece jen našel, obětoval ho svým kamarádům (a Minhovi), protože nechtěl zůstat sám. Takhle to fungovalo, sice byl utahaný jak pes ale spokojený, jeho kreativita se zdála být neomezenou. Kromě drobných výlevů stresu, ho ani jednou nenavštívila stará známa, teda až do toho prokletého odpoledne víc než týden zpátky.

Byla krásná podzimová sobota, lehce foukal vítr a slunce hřálo na tváři. S celou skupinou se vraceli ze společné lekce, Hyunjin mu bez přestání vyprávěl o jeho zážitcích z uplynulého týdne, jelikož si na sebe v poslední době nedokázali najít tolik času, kolik by bylo ideální. Jisung poslouchal jen na půl, v hlavě mu vířilo tisíc jiných myšlenek. Pozoroval Felixe jak dovádí s Jeonginem a Seungminem jako malé děti, běhali mezi stromy, smáli se, skákali do vzduchu zas a znova. Chan je se zalíbením pozoroval, na tváři mu pohrával laskavý úsměv. Changbin s nimi nebyl, zase se vypařil za rodiči do luxusu. Minho se držel kousek před nimi, v tmavých čerstvě zpocených vlasech se mu odráželo světlo. Kráčel si lehkým krokem, v upnutých džínech a hnědé kožené bundě jako by vypadl z módního časopisu.

Jisung si na jedné taneční lekci uvědomil děsivou, ale ne zcela překvapující věc: chtěl Minha. Ne že by se do něj zamiloval, nebo něco podobného, tohle bylo jednoduší. Cítil se s ním dobře, úmyslně se snažil ocitnout v jeho přítomnosti. Pozoroval ho, naučil se vzorce jeho chování, rozuměl každému pohybu svalu, každému mrknutí. Taky byl Minho velmi přitažlivý muž, Jisungovi byl tento fakt neustále připomínán. Když tančil vypadal jako zjevení z jiného světa, přesný. On vlastně nemusel ani nic dělat, stačilo, že byl. Trávili spolu většinu nocí, od té nečekané oslavy narozenin, kterou pro Minha uspořádal, se na střechu uchylovali stále častěji. Zabalení v dekách namačkaní na sebe, schovaní pod rouškem noci.

„Haló! Posloucháš mě vůbec?" drknul do něj ramenem Hyunjin.

„Promiň, trochu jsem se zamyslel" zastyděl se Jisung. Jenže čím víc ho to táhlo k Minhovi, tím více se vzdaloval od Hyunjina.

„To vidím" povzdechl si, očima následoval směr kam se posledních několik chvil upíral Jisungův zrak, na tmavé vlasy a koženou bundu. Jisung věděl, že Hyunjin ví, i přesto že spolu netrávili tolik času kolik by si přáli, pořád před sebou nedokázali mít tajnosti. I kdyby to zkusili, nevyšlo by to, protože jeden druhému byli otevřenými knihami. Hyunjin z toho nebyl nadšený, ale věřil Jisungovi na tolik, aby si s tím nelámal hlavu. Ne že by se ti dva přestali hádat, furt do sebe jeli jak dva nenažraní vlci, jen ne kvůli Jisungovi. Zatím.

„Postoupil jsem v té soutěži, do pondělí musím odevzdat sbírku osmi fotek" zopakoval, teď už bez znaku nadšení.

„Hyunjine, to je úžasné! Opravdu ses proto nadřel, zasloužíš si to" vykřikl možná až trochu moc hlasitě. Pořádně Hyunjina zmáčkl v objetí. Moc ho mrzelo, že předtím nedával pozor. Hyunjin miloval focení stejně tak moc, jako miloval tanec. V obou disciplínách byl nadprůměrně výjimečný.

„Já vím, řekli že se jim líbí můj styl. Kdybych to vyhrál měl bych nárok na stipendium na tý škole o který jsem ti vyprávěl" rozvášnil se opět Hyunjin, Jisung ale cítil, že ho něco trápí. Úmyslně nic neřekl, věděl že ticho ho donutí promluvit.