Jak začít?

10 - Jisung

„Jdi do prdele ty namyšlený idiote" zařval po Minhovi Hyunjin dřív než za sebou zabouchl dveře. Jisung zůstal sám s Minhem. Za dvě minuty budou čtyři hodiny odpoledne, Jin zůstane na Moderně až do noci, Jisung věděl že by za ním měl přijít.

„Bylo to nutný?"

„Asi ne"

„Tak proč ses do něj zase pustil?"

„Pleteš si to, já se do něj nepouštím, jen se bráním. To že to nezvládne unést, je jeho problém" Jisung se už nadechoval na protest, avšak radši spolkl svá slova, stejně by to nemělo význam. Tahle Minhova dualita ho doháněla k šílenství, nutila ho si vybrat stranu. Zítra byl druhý kontrolní den, mezi utěšováním Jina a luštěním Minha se mu podařilo spatlat dvě písničky, nebyl na ně hrdý ale Chan uznal, že postačí, nebyl čas na zdržování.

Minho začal vařit, jemně tančil mezi plotnou a umyvadlem, pod nosem si broukal Jisungovi neznámou melodii. Zlobil se na něj, k Jinovi se nedokázal chovat slušně, neuměl ustoupit, byl namyšlený, byl zlý. Jenže Hyunjin v tom taky nebyl nevině, většinu hádek začínal sám a ani se nepokusil jejich nového člena poznat. Jisung věděl proč tomu tak bylo, ale i přesto mu s každou další hádkou docházela míra pochopení kterou pro něj měl. Hyunjin byl jeho nejlepší kamarád, bude stát při něm ať se děje co chce. Jenže Minho byl pro Jisunga něco neuchopitelného, něco zcela jiného, naprosto odlišný od něj samého a zároveň si byli něčím neodlučitelně blízcí. Minho na stůl prostřel pro dva, doprostřed stolu položil malý hrnec s naběračkou.

Poprvé mu Minho uvařil po jejich společném tréninku, oba byli hladoví a doma nikdo nebyl. Na Minhovi se bezpochyby podepsala léta strávená v restauraci, vařil výborně. Podruhé mu oběd donesl sám, noc před tím se mu Jisung svěřil, že nestíhá život ani jídlo. Přesně o půl druhé se objevil ve dveřích s dvěma krabičkami jídla. Od té doby se z toho stal zvyk, jedno jídlo denně snědli spolu, Minho většinou vařil, když nestíhal donesl něco z ulici nebo ohřál zbytky večeře. I tenhle detail vrtal Jisungovi v hlavě, tím že se o něj staral, mu dokazoval kolik se toho v něm skrývá. Jisung to nechápal, ztrácel se v něm a opět nalézal, nechával se jím uklidnit i rozbouřit.

Podle toho co stihl pochopit, Minho neuměl spát. Nebyla noc kdy by se s ním nepotkal v kuchyni, Jisung spát uměl, jen ne v noci. Noc patřila nápadům a idejím, noc patřila jiným světům. Proto noc, co noc seděl za kuchyňským stolem a skládal, přes den se snažil dospat co ztratil. Každou takhle probdělou noc ho Minho navštívil, většinou se přišel napít, nebo se jenom potřeboval protáhnout. Pokaždé, když se potkali, Minho se k Jisungovi posadil a Jisung si nemohl pomoci ale povídat. Noc měla ještě jednu mocnou vlastnost, noc uměla rozpovídat všechny duše.

Proto se o Minhovi jen za pouhých pět nocích dokázal dozvědět víc než o některých členech jejich kapely doteď. Poslouchal, když mu vyprávěl o protančeném dětství, jak se s ním nikdo nechtěl přátelit, protože byl příliš dobrý. Jisung věděl, že to nebyl ten jediný důvod, přece jen už viděl Minha mezi konkurencí. Znal všechny jeho brigády, dusil se smíchy, když mu Minho popisoval jak jednou hlídal děti matčiny známé, jedno skončilo s rozraženou hlavou a druhé s odřenou bradou. Potom už děti radši nehlídal, ale za to umýval auta, prodával zmrzlinu, roznášel noviny, venčil psy, maloval pokoje, a nakonec skončil u paní Cho jako opravář. Jakmile se Jisung dozvěděl, že tančil pro BTS, celého ho poprskal colou. BTS byly sen každého, nedosažitelný cíl a meta zároveň.

Nebyl to jen Minho kdo se rozpovídal, Jisung v něm našel pozorného posluchače. Všímal si věcí, které se Jisung snažil tajit. Nezalekl se jeho prazvláštní mysli v moment, kdy mu ji poprvé odtajnil. Znal ho jenom chvíli, ale v duši mu Minhova existence přišla naprosto samozřejmá. Takže když se kvůli neustálím hádkám musel zastávat Hyunjina, začínal pociťovat počátky zrady, kterou si nedokázal vysvětlit. Dnes jedli v tichosti, Minho chvíli vedl konverzaci sám se sebou o kvalitě masa, ale potom se i on stáhl do tichosti. Ještě nebyla noc.