Jak začít?

2 - Jisung

Jakmile jste se stal traineem, veškeré vaše životní působiště se najednou zúžilo jen na tři budovy a cesty mezi nimi. Nejvíce času vám konzumovala obrovská zastaralá barabizna s názvem Hlavní dům. Byla tak výrazná že se po ní dokonce pojmenoval i celý areál. Sčítala v sobě desítky studií a tanečních sálů mizerné kvality, nedostatek (funkčních) toalet, ošuntělé pružinové pohovky, dřevěné židle s polámanýma nohama. Stěny tenké jako papír způsobovaly ztrátu tvůrčího soukromí a klidu. Automaty s nezdravými svačinkami a kávou zde byli obstojné, alespoň to musel Jisung uznat. Ovšem nic se nevyrovnalo kantýně v Učebně, druhém místě působení.

Na rozdíl od Hlavního domu byste jí rozhodně nepopsali jako nefunkční. Po celém přízemí se rozpínala vševědoucí knihovna, věčně vonící po bukovém dřevě a zažloutlém papíru. Zbylé tři patra zabírali malé učebny, jelikož, i přesto že na to často zapomínali, všichni členové Hlavního domu byli školou povinní. Jejich výuka byla sice zcela odlišná od normálních středoškoláků, pořád ale existovala. Jisung měl Učebnu nejradši, vždy v ní byl klid a ticho. Často ji navštěvoval, když ho okupovaly neutišitelné myšlenky, potřeboval pauzu nebo se naopak cítil osaměle. Hlavní dům byl velkoměsto, neustále tekoucí proud života, nikdy nešel spát. Zato Učebna byla jeho pravým opakem, všechno mělo svůj čas a řád. Každá knížka měla vlastní místo, každá místnost svůj účel. Když se začínaly věci Jisungovi vymykat  z rukou, Učebna byla připomínkou že i on má svoje místo a čas i když ho zatím ještě nenašel.

Samozřejmě k životu potřebujete i spánek, i přesto že když někteří by se s vámi i o tom hádali, a s ním spojenou postel, na to sloužila Domovna. Asi nejnudnější z nich všech, dvanáct pater po dvaceti zcela identicky vystavěných pokojích. Na každém patře dvě koupelny a čtyři záchody. V každém pokoji, které byly díky bohu po jednom, jedna tvrdá postel, dřevěný stůl s plastovou židlí. Pokud jste měli štěstí váš pokoj obsahoval skříň nebo nedej bože i umyvadlo, ovšem žádný z nich nenabízel k životu dostatek osobního prostoru.

Potom tu byl Chan, o jeho prazvláštním vztahu s JYP kolovaly stovky teorií, někteří tvrdili že jsou to otec a syn, odvážnější zase že milenci. Jisung mohl s jistotou obě tyto možnosti vyvrátit, pravdu ale ani on sám neznal. Ať už byla jakákoliv zařídil Chanovi nejluxusnější podmínky k životu na Domovně. Jeho pokoj byl obrovský, jakože doslova megalomanský, vešli se mu sem dvě šatní skříně, rohový stůl s měkoučkým kancelářským křeslem, manželská postel a pořád jste tady mohli pochodovat bez rizika vytvoření nepěkné modřiny. Nemluvě o tom, že měl vlastní mikrovlnku a koupelnu.

Avšak ani nádherný výhled z dvanáctého patra Jisungovi nepomohl se uklidnit. Není tam Chan už moc dlouho? Jak dlouho takové jednání trvá? Co když nepovýší, co když povýší ale bez něj? Mohli to vůbec udělat? Myšlenky se mu v hlavě řinuli jedna přes druhou, nebylo možné je postřehnout všechny. Celé tělo ho svědělo, postavil se z postele, na které ležel zbytek členů jejich skupiny, všichni nápodobně v prdeli. Samozřejmě až na Changbina, ten si se svým ledovým klidem seděl za stolem a psal do sešitu bůh ví co. Jisunga zajímalo, jestli ho svírají obavy stejně jako všechny ostatní, ale na rozdíl od nich si dokázal zachovat železnou masku, nebo byl prostě bezcitný robot. Všechny Chanovi zásoby padly na obalení nervů, takže Jisunga nezachránil už ani cukr. Nervózně pochodoval po pokoji tam a zpátky, v duchu děkoval za velikost Chanova pokoje. Jak se asi teďka cítí Chan? Utíká k nim s radostnou novinou? Kupuje jejich nejoblíbenější zmrzlinu a kapesníčky, protože to nedokázali? Byla by to jeho vina? Možná měl u té poslední písničky změnit text.

„Proboha Sungu nemůžeš si sednout? Moje nervy z tebe chytí nervy." Do reality ho vrátil Changbin, bylo to poprvé co promluvil za celé dopoledne. Zněl vyčerpaně, u něj to byl nezvyk. Tak přece jen měl nervy v kýblu jako všichni ostatní.