Jak začít?

6 - Changbin

Do prdele.

Tohle se zkrátka může stát jenom jemu. Díky své velmi zvrácené štěstěně si prostě musel zapomenout svůj milovaný batoh v autobuse.

A hádejte, kde se takové ztráty a nálezy dají vyzvednout?

Na terminálu.

A kde je terminál?

Na druhé straně tohohle zatraceně obrovského města!

Aby toho nebylo málo, museli se tam dostat ještě dnes do osmé hodiny večerní, jinak by si svoje veledůležité zavazadlo mohl vyzvednout až za dva dny. Přes víkend pracovníci terminálu hromadné dopravy nepracovali. Changbin jim malinko záviděl.

Takže teď se s Felixem po boku hnal svým nejrychlejším tempem přes celé město. Jo, ještě zapomněl dodat že, v tuhle hodinu už žádné jiné autobusy nejezdí, tudíž cestu tam i zpět musí zvládnout po svých. I jeho dobré úmysly se mu vymstily, dovolil Felixovi uschovat si mobil a peněženku v jeho batohu, protože zřejmě nechápe, k čemu slouží zpropadené kapsy. Tak namísto aby za své chyby pykal sám, musel mít Felixe konstantně za patami. Nebo má-li být upřímný, deset metrů před sebou, Felix se jim asi zapomněl zmínit o jeho překvapujících běžeckých schopnostech. Ne vážně, běželi už dobrou půlhodinku a ten kluk se ani nezadýchal.

Changbin nikdy nebyl na dlouhé běhy, co si budeme nalhávat, jemu nikdy nešli ani ty krátké. V plicích ho pálilo, nohy ho ukrutně bolely ještě z dnešního tanečního tréninku. Obrovská taška přeplněná huňatými dekami mu jeho pohyb vpřed nijak neulehčovala. Felixe už dávno neměl v dohledu. Po paměti vytáhl mobil z kapsy, jelikož jakožto každý normální člověk i on ví, jak fungují kapsy a zkontroloval čas. Sedm padesát pět. Zděšeně se rozhlédl kolem, z posledních sil donutil svoje nohy k zrychlení. Jakmile minul obrovskou skladištní halu známé stavební firmy, zahnul prudce doleva.

Ve moment, kdy uviděl nově zrekonstruovanou budova terminálu, jeho srdce zalila úleva, zpomalit si, avšak nedovolil. Na jazyku cítil železnou pachuť krve, pot mu stékal po páteři. Jako šílenec se vřítil dovnitř, ve dveřích se srazil s Felixem. Taky byl upocený, na rozdíl on Changbina se ale jeho dech držel klidového tempa. Spokojeně se usmíval, jako kdyby si ten běh snad užil, masochista. V náručí svíral ošuntělý černý batoh s nezdravým počtem záplat. Chtěl Felixovi poděkovat, jeho plíce mu to velmi rychle rozmluvily. Stál tam opřený o trám dveří, ruce opřené na kolenou. Mžitky pře očima. A za tohle všechno mohl jeden neočekáváný běh.

Jeho srdce se konečně uráčilo bít v tempu slučitelném se životem. Felix samozřejmě jako správný správňák, na něj trpělivě čekal. Několikrát se ho zeptal, zda je v pořádku a podal mu flašku s vodou. Changbina štvalo že na něj nemůže být za tohle všechno být naštvaný, protože to byl on, kdo zapomněl batoh s věcmi jich obou a byl to Felix kdo se na něj za to nezlobil, dokázal mu ho získat zpátky, a ještě se staral, aby mu tady někde Changbin nezkolaboval.

„Ehm – díky" vysoukal ze sebe ostýchavě, batoh si od Felixe převzal.

„Nemáš zač, taky jsem tam měl věci, moch jsem na to dát pozor" usmál se na něj, malinko pokrčil rameny. Changbin už ani nebyl překvapený tou perfektní ukázkou dobrosrdečství, neměl chuť se hádat. Zkontroloval obsah batohu, bál se, aby si z něj někdo něco nenávratně nezapůjčil. Všechno bylo na svém místě. Rychle informoval Chana o vývoji jejich situace a vydali se na dlouhou cestu domů.

Dokázali ujít dobré dva kilometry v naprostém tichu, které narušilo zvonění telefonu znělkou z šmoulů. Překvapivá volba pro Felixe, napadlo Changbina. Felix se zatvářil rozpačitě, očima těkal po okolí. Váhavě se na Changbina podíval, zhluboka vydechl. Malinko zakroutil hlavou, Changbin pochopil, co prožíval, byl v rozporu sám se sebou. Tohle bude ještě zajímavé.