Jak začít?

20 - Jisung

Před tím než se stali zkušební skupinou, utíkal se Jisung schovat do Učebny. Byly chvíle, kdy se chtěl ztratit a propadnout. Něco se mezi těmi starými knihami a obrovským liduprázdným prostory skrývalo, něco zcela jedinečného a dostatečně klidného na to, aby to pouhou přítomností dokázalo zahnat starou známou. Jenže teď když střední dělali všichni dálkově, nemohl utéct do té nádherné staré budovy. Nezachránily ho nažloutlé stránky a měkké opotřebované polštáře, ani malá osamocená učebna v podkroví.

Pouhá myšlenka na něj, na způsob jakým dokázal rozproudit krev v Jisungových žilách, stačila. Chtěl víc, připadal si jako závislý. V momentech kdy byl s ním, ho nezajímalo co bylo včera, dnes či zítra, byl jenom jeden Jisung v zdárně nekončícím okamžiku. Možná to bylo špatně, možná se hnal do katastrofy, ale jak překrásné. Alespoň zatím.

Tohle mizivé pozdní odpoledne nemohl utéct do Učebny, ani za vášnivým dotykem Minha. Byl sám v studiu 928. Psal, skládal, kdysi to bylo jeho lásko, vášní, hnacím motorem vpřed. Když toho bylo příliš vypsal se, potom se z toho stala povinnost, nutnost vykonat něco co milujete. V lásce je svoboda, proto se Jisung pomalu oddálil, pořád to miloval, jen už mu to nepřinášelo onen posvátný klid.

Často se právě kvůli psaní, ztrácel. Vždy to byla jen jeho slova, napsaná jen pro jeho oči. Nesnášel ukazovat svoje díla ostatním, ale musel, aby mohl. A tak se z lásky stala povinnost. Často se mu nevedlo najít správná slova, nebyl připravený napsat pravdu. Většina textů, kterým dovolil spatřit světlo nebyla z jeho srdce. Tohle pochytil od Chana, jak psát aniž byste věděl o čem, jak dojmout slovy která pro vás nemají význam.

„Proboha jak dlouho seš tady zavřenej, však se tu nedá dýchat" vtrhnul do studia s pětiminutovým zpožděním Changbin, v ruce držel dva kelímky s kávou a balení krekrů. Dnes se tu spolu měli sejít, malá kontrolní zkouška, nejen pracovní. Celou místnost ovládla jeho přítomnost, jemná vůně jasmínu a čerstvého vzduchu.

„Pojď povinná procházka po moderně, jinak mi tu někde zkolabuješ" rozkázal Changbin, malý náznak vzpomínky mu přelétl přes obličej. Snad si vzpomněl, kolikrát mu Jisung už něco takového předvedl, nebo to bylo něco zcela jiného. Jisung nerozporoval, Changbinovi nikdy. Bylo to nemožné, Changbin mlčel když se mu něco nelíbilo a byl děsivý na tolik, aby jste našli odvahu neuposlechnout.

„Před čím se snažíš uniknout teď?"

Před dvěma lety, na jejich prvním oficiálním koncertu se Jisung zhroutil. Utíkal tak dlouho, až nebylo kam dál. Vlastně dělal to samé co teď, neustále pracoval, nespal, odmítal myslet. V malé šatně na Festivalu K ho doběhl jeho vlastní stín, show skončila, lidé odešli. Nebyl žádný další cíl za kterým by mohl prchat, stará známá si našla skulinu.

On sám si toho moc nepamatuje, v jednu chvíli se si balil věci a pak už jen ví jak se k němu sklání Changbin. Jak na něj mluví nejdřív jemně, potom řve, jen aby z Jisunga vymámil kloudnou reakci. Seděli tam spolu dalších několik hodin, Changbin poslouchal a Jisung se mu pokoušel objasnit slet událostí, který je dostal až sem. Changbin mu nedovolil lhát. Od té doby, ho Changbin kontroluje. Jisung si to nejdřív neuvědomoval, nenapadlo ho, že by Changbin mohl mí taž takovou starost. Ale bylo to tak, kdykoliv začal brát nohy na ramena, Changbin ho zastavil.

„Dnes už práci nech, běž domů, nikdo tam není možná jen Minho. Zítra mi pomůžeš s lovesongem, to tě zaručeně přivede na jiný myšlenky" zasmál se Changbin, odlehčil dusno, které se mezi nimi vytvořilo. Jisung nebyl z toho nápadu nadšený, ale Changbinovi se neodmlouvá. Způsob jakým pronesl Minhovo jméno, Jisungovi potvrdilo, že něco ví. On sám byl zřejmě bezradný, proto ho posílal do lepších rukou. Tak málo stačilo, pár slov od někoho kdo vidí dál než vy si jen dokážete představit.