Jak začít?

12 - Changbin

„Táto jsem doma" zakřičel rovnou z chodby, zatímco z nohou skopával boty. Vracel se přímo z čtvrtého kontrolního tréninku, nevedl si špatně. Felix ho denně hodiny mučil na parketu, v mozku už měl zarytý tón jeho hlasu, opakující každou slabiku slova znovu. Drželi se jejich dohody a fungovalo to, Felix si taky občas upustil hubu na špacír a jedovaté poznámky, které se Changbin snažil mírnit jen před ostatními, mu vracel. Štvalo ho, že teď byla jejich nelibost vzájemná, i přesto, že před tím toužil po tom aby Felix projevil jinou emoci než je štěstí. Povedlo se, k štěstí a slušnosti se přidala i lehká uštěpačnost, ačkoliv to Changbina štvalo, nepřestávalo ho bavit pozorovat jak se tyhle věci mísí, jak se na něj Felix ohrne, jen aby se mu potom zase omluvil.

A pak tady byla Fizzy, volali si každý den, stala se z toho jejich věc. Společně se večer poskládali na Felixovu postel, nabalení v mikinách a bundách přikrytí dekami. Changbin si Fizzy oblíbil, byla neskutečně chytrá, jediná holka z osmi sourozenců. Skrze ni se toho hodně dozvídal o Felixově rodině, všech šest starších bratrů, už bylo dospělých, ale pořád bydleli nedaleko jejich rodného domu. Víc nevěděl, kdykoliv se Fizzy příliš rozpovídala o rodině, Felix jí utnul, jemně nasměroval k jinému tématu. Zvědavost se drala na povrch Changbinovi mysli, avšak věděl, že všechna tajemství mají důvod a ne všechna musí být odhalena.

„Jsem v kuchyni, jak velkou budeš chtít porci?"

„Záleží, cos navařil?"

„Tvoje oblíbené"

Zrychleně vyběhl schody do kuchyně, lahodná vůně česneku a olivového oleje mu udeřila do nosu. Táta mu z starého hrnce pomalovaného Changbinovými malými kresbami nabíral obrovskou porci, když byl hotov, sevřel svého syna v medvědím objetí.

„Táto nezdržuj, vystydne nám to" rozesmál se Changbin, malinko tátu poplácal po zádech a po tom zbrkle usedl za stůl. Táta si sednul proti němu, díval se na něj zpoza tlustých obrouček svých brýlí, ty jediné mu přidávaly na věku.

„Tak povídej, jak ses měl?"

„No, bylo toho trochu moc. První měsíc je za náma a pořád nemám nahranej ani jeden song, jakože takový ty zkušební nahrávky, těch máme hromadu, jenže žádná není dost dobrá a už nám trochu začíná hořet za prdelí. Chan slíbil, že to nějak vymyslí a příští týden už něco nahrajeme, ale ten se taky začíná přetahovat, zapomíná tady bejt pro nás. Naštěstí to je starost Seungmina, stejně nikoho jinýho neposlechne" rychle vyhrkl, zatímco se ládoval těstovinami na tátův způsob, tenhle recept vymyslel ještě když byl dítě a bydleli v malém bytečku s balkónem. Když se přestěhovali, bylo to jediné co Changbin dokázal sníst a tak mu je táta vařil k obědu i k večeři a zbytky mohl dojíst na snídani. Časem se to zlepšilo a zachutnala mu i jiná jídla ale tohle v sobě neslo tolik vzpomínek, že je Changbin mohl cítit jen k němu přivoněl.

„Máte toho hodně, tímhle tempem zestárneš dřív než já"

„Prosimtě táto, děláš ze sebe staříka a ještě ti nebylo ani čtyřicet"

„Je mi třicet osm, to zaokrouhluješ nahoru a nemysli si stárnu, ty perfektně černé vlasy by bez té milé kadeřnice, tak perfektně černé nebyly, začínám šedivět"

„Stejně nechápu jakto že si jí ještě nepozval na rande, chodíš tam od tý doby co mi bylo osm"

„Ještě ne Changbine, pořád seš prcek" zasmál se táta, tenhle vtip si držel už několik let, poprvé to byla chabá výmluva, když Changbin ještě opravdu prcek byl, později se z toho stala stálá opověď na všechny otázky týkající se randění. Táta měřil metr osmdesát, Changbin po tátovi zdědil kupu věcí, avšak vzhled nebo výška to bohužel nebyly. Táta měl typicky neodolatelný obličej s lehkým strniště, hluboké hnědé oči, nevýrazný nos. Když byl Changbin malý byl vzhledem přesná kopie svojí matky, to bylo to jediné v čem si byli podobní.