Jak začít?

19 - Changbin

„Potkal jsem Myeong"

Changbin sbíral odvahu celou večeři, nechal tátu povídat o práci, pochválil mu jídlo a myšlenkami pořád utíkal k tomu jak mu to má říct. Jak němu řeknete, že jste náhodou potkali člověka, který z vašeho života dělal sedm let peklo. Jak to řekněte někomu kdo toho člověka miloval. Jak mu máte říct že má očividně novou rodinu, kterou dokáže milovat, i přesto že vy jste jí za to nestáli. Dokázal to až teď, chvíle ticha ho k tomu sama nabádala.

Táta zmlknul, položil příbor na okraj talíře. Changbin zapochyboval, jestli mu to měl říkat. Byla to tátova první, možná jediná láska, taky jedna z největších chyb. Ale nechtěl před ním mít tajnosti, udělal to jen jednou, důsledky ho pronásledovaly do dnes.

„Aha" to bylo jediné na co se táta zmohl, Changbin to chápal. On sám se musel z celého jejich setkání několik dní vzpamatovávat, zaskočilo ho to. Kdyby jí potkal samotnou, možná by to zvládnul lépe. Ale vidět ji tak milou a laskavou ke svým synům, když i on je, nebo tedy spíš byl její syn. Věděl že to táta zvládne, už zvládnul horší. Tak mu dořekl i zbytek pravdy.

„Přišla mi jiná, má dva syny. Potkal jsem i je" strhnul náplast co nejrychleji mohl, nemělo smysl chodit kolem horké kaše. Dal mu všechen čas, který potřeboval. Táta si sundal brýle, rukou na které kdysi nosil snubní prstem si zmáčknul kořen nosu. Zhluboka vydechl, oči se mu malinko zaleskly, když se podíval na Changbina.

„Jak se cítíš?" to bylo první na co se zeptal, dostal obrovskou ránu do břicha, ale první co ho zajímalo byl Changbin. Táta vydal za víc, než všichni rodiče celého světa v jednom. Changbin si často říkal, že jeho matka ani nemohla být dobrou mámou, protože on už měl tátu a ten ho dokázal milovat a starat se o něj lépe než kdokoliv na celém světě.

„Byl to šok, neviděl jsem jí deset let. Poslední co si pamatuju je, jak na mě křičí, že jsme jí zničil život. A pak ji vidím s dvěma malýma klukama, jak se jí motaj kolem nohou, jak se o něj stará. Se mnou v hračkářství nikdy ani nebyla. Trvalo to, nějak jsem to zkousnul. Ale už jsem dál táto, už ti věřím, je její chyba, že nebyla mojí mámou" usmál se, vyslovit to nahlas byla neskutečná úleva. Táta vypadal klidněji, Changbin věděl, že až teď bude schopen přemýšlet, nad tím jak se cítí on sám.

„Jsem na tebe pyšný. Chci aby si věděl, že kdyby si se rozhodl s ní zase spojit, nebo sejít, nebudu ti v tom bránit. Ani nechci aby si v tomhle na mě bral ohledy, vztah Myeong a mě, není tvoje zodpovědnost. Takže by si za něj neměl nést následky, alespoň ne větší než už si neseš teď. Víš někdy jsem si říkal, jestli jsme se o ní neměli bavit víc. Jestli jsem jí neměl zavolat, rozpad našeho manželství nebyl jen její vina. Ve vztahu jsou vždycky dva, nikdy nic není jenom černobílé" táta povídal klidně, Changbin ho poslouchal. Věděl jak moc ji miloval, jak zničený byl když ji opustil, ale udělal to, protože to bylo správné, protože Changbin byl důležitější. Věděl jak moc se táta viní, myslí si, že mohl Changina lépe ochránit. Changbin netušil jak mu vysvětlit, že odvedl tu nejlepší práci jakou mohl.

„Táto já s ní nechci nic mít, pro mě už není. S tím jsem se smířil, nechci jí znova v životě, ideálně o ní nechci už nic vědět. Ale jestli se s ní chceš sejít ty, nebo já nevím cokoliv, nebude mi to vadit. Váš vztah byl váš, to co si s ní měl ty táto já neznám" usmál se, málokdo mohl mít takhle idylicky vztah s tátou, ale on to dokázal a byl za to nesmírně větší. Táta se natáhl přes stůl a mezi prsty mu zmáčkl tvářičky, stejně tak jak to dělával, když byl malý.

„Občas zapomínám že už je z tebe opravdu dospělák"

„Nech toho táto"

„Je to pravda, sice malej dospělák, ale pořád dospělák"