Dark-Find-Light (Larry)

32-Když ti bude nejhůře koukni se na oblohu

O 3 dny později

Harry

Za ty tři dny jsem Louise viděl jen jednou, včera a to zdálky, chtělo se mi brečet protože vypadal že zhubl tak pět kilo a že za ty dva dny nezamhouřil oči. Nevěděl jsem co se stalo, nemyslím si že to bylo kvůli mě možná jsem na tom měl malý podíl, ale muselo se mu něco hrozného přihodit. A tak jsem se rozhodl, že dneska zajdu za Niallem a zeptám se ho na to.

Zazvonil jsem a po chvíli se dveře otevřeli a v nich stál ten malý blonďáček N:"Co tady chceš?" zeptal se mě nepříjemně "Já jen jsem se chtěl zeptat co se děje z Louisem, viděl jsem ho včera a nevypadal moc při smyslech a taky nechodí do školy, proto jsem chtěl vědět jestli se mu něco nestalo" špitl jsem

N:"Jemu nic, ale jeho mamka je v nemocnici a nevypadá to sní moc dobře.....má rakovinu....doktoři jim řekli ať se snaží být sní co nejvíc a užít si to... Louis to absolutně nezvládá a ještě k tomu co se stalo mezi vámi tomu moc nepomohlo, jsou u ní už i přes noc a jen čekají až...."

"Panebože.....j-já nevěděl že má nemocnou mamku...natož takhle vážně..... ve které nemocnici bych je našel?" Zhrozil jsem se. N:"Harry nemyslím si že by jsi za nim měl chodit akorát to zhoršíš věř mi.....Louis.... on má problémy s psychikou už skoro od narození... nedokáže zvládat své emoce, ale to už myslím víš..... Jeho otec mu chtěl obstarat psychologa, ale Louis to odmítl, že se s tím srovná sám..... nepomohlo by mu kdyby tě znovu viděl jen by jsi mu připomněl tu bolest kterou jsi mu způsobil"

"Prosím já potřebuju mu to vysvětlit a myslím si že by mu pomohlo to, co mu chci říct...prosím jestli mi to neřekneš tak si to zjistím jinak" povzdechl si a nadiktoval mi adresu nemocnice, protože nebyla v našem městě. Nasedl jsem do auta a jel jsem napravit to co jsem tak moc pokazil.

Louis

Za poslední tři dny to jde s mamkou z kopce pořád jenom spí, nejí, nepije ani s námi nemluví jako by nás vůbec nevnímala a přitom trpí. Jak to víme? Řekl nám to sám doktor, má bolesti tak velké, že dostává tolik silných léku ze kterých je hrozně unavená a proto pořád spí.

Několikrát jí museli připojovat na různé přístroje, jen aby jí udrželi ještě chvíli naživu.

Ale ne jen s ní do jde z kopce, ale i se mnou a s tátou oba se vážně snažíme kvůli tomu druhému, ale je to příliš těžké. Táta se snaží přede mnou neplakat, ale každý večer v nemocnici kdy si myslí že spím pláče, modlí se a šeptá mamince jak moc jí miluje a jestli se trápí že už může odejít, že to tady nějak zvládneme, ale ať na nás dává pozor a hlavně na mě.

Také jí šeptá, jak moc se o mě bojí, že se se mnou poslední dobou něco děje, ale nechci mu to říct. No prostě si s ní povídá i když ví, že mu neodpoví protože spí. Jestli to takhle půjde dál tak budeme muset oba k psychologovi, protože jinak netuším jak to spolu zvládneme.

Je něco kolem půl páté ráno a já jako vždy jsem nezamhouřil oči ani na chvíli, nejde to a tak se procházím po nemocnici s kávou v ruce a přemýšlím o všem, co mě v tu chvíli napadne.

Z mého přemýšlení mě vytrhne pláč dítěte a když zabočím za roh, odkud zvuk přichází nacházím se před skleněnou zdí pokoje ve kterém je několik malých miminek. Miluju děti vždycky jsem nějaké chtěl až vyrostu.

Stál jsem tam asi hodinu a půl a pozoroval ty malé uzlíčky štěstí, přičemž jsem na nic nemyslel jen na ty roztomilé stvoření a po tak dlouhé době jsem se usmíval. Najednou jsem uslyšel hlas postarší sestřičky "Ahoj copak tady děláš?" zeptala se mě. Mohlo jí být něco kolem 45 let víc ne a mile se na mě usmívala.