Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

I'm sorry, I can't -

Když Draco dorazil před pokoj Hermiony, zaklepal přesně dvakrát, tak jak to vždy dělal a následně vešel, když neslyšel, že by se kdokoli ozýval. Opatrně nahlédl dovnitř a spatřil Hermionu, jak leží napříč na posteli s hlavou zabořenou do polštáře. „Hermiono? Děje se něco?" trošku ho to vyděsilo, a tak se rozešel rovnou za ní. „Ne. Nebo jako jo - ale radši vlastně ne." „Co?" to bylo jediné na co se bloňďáka zmohl, neboť odpověď, kterou dostal byla značně nedostačující a on z ní nepochopil absolutně vůbec nic. „Byl tu tvůj otec." Zamumlala pak do polštáře, přičemž se Draco musel sklonit, aby jí vůbec něco z toho, co říká, rozuměl. „No... a?" stále nechápal. Hermiona se prudce posadila, že kdyby byl Draco pohotově neuhnul, asi by ho pěkně nabrala do brady. „NO A?!" zopakovala „Já čekala ale tebe!" při těchto slovech neurčitě rozhodila rukama a snažila se tak upoutat pozornost na svůj outfit. V ten moment to však Dracovi už došlo a na tváři se mu objevil potutelný úsměv. „A jak přesně jsi mě plánovala přivítat?" Pak mu však došlo: „Um – Neviděl – neudělala jsi něco eh – něco um, ty víš?" „Ne. To díky bohu ne. Jen, teď už s určitostí ví, že my dva – no." Bloňďákovi spadl obrovský kámen ze srdce. Asi by psychicky neunesl, kdyby jeho otec a Hermiona no – cokoli.

To ale, že ho plánovala "nějak" přivítat ho stále těšilo. „No a nechtěla bys mi teda to přivítání vynahradit? Přece jen, jsem žádné neobdržel." Začal se tvářit hrozně nešťastně a prosebně. „To víš žejo." Hermiona se musela usmát, tohle na ni vskutku zabíralo. Víc si poodhalila župánek a naklonila se k Dracovi. Protože seděl, klekla si, rukama se opřela o jeho stehna a přímo do ucha mu svůdně zašeptala: „Dobrý večer, Pane Malfoyi." Použila přesně ta stejná slova jako onen večer. Bloňďákovi přejel mráz po zádech až se mu lehce zadrhnul dech. Tohle nečekal. A přesně to bylo to, v co dívka doufala.

„Mimochodem, donesl jsem víno." Dostal ze sebe nakonec a mávl směrem k nočnímu stolku na láhev, kterou tam položil, když přišel. „Chceš mě opít?" zasmála se Hermiona a zvedla se pro dvě skleničky. „Nikoli, naopak, tentokrát tě budu hlídat." Vrátil jí stejnou kartou a vítězně se ušklíbl.

Draco jim tedy oběma nalil, přiťukli si a začali si povídat. Hermiona mu přitom tak nějak nevědomky nechala ruku na stehně a po celou dobu ho jemně hladila.

Takhle vypili sklenku, dvě, až měli třetí, jak Draco řekl, tak radši i poslední. To nemohl ale tušit, že i takové množství bude stačit na dodání odvahy některým, kteří nejsou příliš zvyklí pít. Jakmile Hermiona dopila zbytek vína, co měla ve sklence, počkala, až tak učiní i muž naproti ní a opatrně mu onu prázdnou sklenku vzala a položila je na noční stoleček. Pak se opět vrátila na místo, kde seděla a dlouze se zadívala Dracovi do očí. Ten mohl až cítit, jak v jejích zorničkách jiskří. Neměl v plánu nic uspěchat, nebo udělat cokoli nevhodného, proto se poněkud zdráhal cokoli začít, i když mu jeho mužské smýšlení jasně říkalo, k čemu se pomalu schyluje.

Hermiona se k němu naklonila úplně stejně jako na začátku, opět si klekla a se opřela o jeho nohy, tentokrát už mu ale nic neplánovala říct. Dlouze se mu zadívala do očí až se k ní nakonec on sám naklonil a políbil ji. Ona mu začala polibek velmi vášnivě oplácet a vychutnávat si jeho rty, které měly teď lehkou příchuť vína. Pomalu zvedl jednu svoji ruku a zabořil ji do jejích vlasů. Prsty propletl jednotlivými prameny a přitáhl si ji tak ještě blíž k sobě. Druhou rukou si ji začal k sobě posouvat tak aby si mu pomalu sedla na klín. Z úst se jí dostal tichý sten, když si ji nakonec oběma rukama chytil za zadek a přisunul si ji tak co nejvíce k sobě. Jejich líbání už dávno nebylo pouze něžné, ale již spíše vášnivé a velmi dravé. Jako by se snažili onen polibek prohlubovat ještě víc. Když se mu dívka na klíně začala velmi účelně vrtět, i jemu vyšlo z úst tiché zalapání po dechu. Cítil, jak se mu krev začíná soustřeďovat pouze do jednoho konkrétního místa. A Hermiona to už musela cítit také.