Zkažená duše

41. kapitola

„Zklamání" objevilo se náhle všude, na zdech, na podlaze, na stropu a zároveň toto slovo slyšela jí tři povědomé hlasy opakovat. Rychle si chytila uši, ale neutlumovalo se to, navíc pohled na její kamarádku byl čím dál zrůdnější.

„Elizabeth tě potřebuje!" ozval se úplně jiný hlas, který tam nepatřil.

Stříbrovláska rychle zvedla hlavu „Liz mě potřebuje? Ale... jsem zklamání... jak by mohl někdo potřebovat takové zklamání, jako jsem já... nikdy jsem ji s ničím nepomohla, akorát jsem ji zklamala. Kdybych tehdy Hikari chytila, tak by se tohle nestalo..."

„Bez tebe zemře!" tato slova ji ale dostala z transu, nemůže nechat svoji kamarádku zemřít i za cenu svého vlastního života.

„Liz!" Victoria rychle otevřela oči a podívala se Belzebubovi přímo do očí. Trochu ji vyděsil, ale na to neměla čas „Co je s Liz?" zeptala se.

Fialovovlasý ukázal do rohu, kde dívka seděla a držela si hlavu, měla úplně vytřeštěné oči a vypadala zcela nepřítomně „Je v transu od té kočky!" od druhé se náhle vyřítilo velké množství energie, které otřáslo celou školou. Baldur naštěstí ty dva ochránil před přímým úderem svým štítem podpořeným kouzlem, který ho zvětšil.

„Baldure, ty jsi v pořádku?"

Chlapec se ušklíbnul „Myslel si, že mě dostane na smrt Aarava, ale zmýlil se! Každopádně jsem slyšel, že jsi jediná, co může pomoct Elizabeth, tak se na to rychle vrhni! Já vás mezitím budu chránit!"

Elizabethina spektra přikývla a rychle chytila Victorii za ruku, aby ji dotáhla k jejímu pánovi „Dostanu tě do její hlavy, tam ji musíš pomoct dostat se z toho, v čem je..."

„A proč to nemůžeš udělat ty?" napadlo náhle stříbrovlásku. Nebylo by jednodušší, kdyby to udělal Belzebub sám.

„Nebyl bych schopný ji pomoct, jen ty to zvládneš..." řekl rychle „ale na to nemáme čas. Zavři oči, teď tě tam dostanu!"

Elizabeth na chvíli mrkla a následně se ze své stojící pozice objevila v pozici na kolenou. Rychle si rozhlédla kolem sebe, za ruce ji držely malé děti, které ji znemožňovaly se hýbat. Naneštěstí je poznávala a zároveň poznávala i tento okamžik, někdo ji chytil hlavu a nasměroval ji přímo před ni na velkou obrazovku „Ne... ne..." opakovala, ale jakmile viděla její rodiče, jak jdou ke dvěma židlím, kde následně byli připoutáni, tak začala křičet „Pusťte mě!" nemohla se ani pohnout. Pokusila se zavřít oči, jenže ji byly nuceně otevřeny, musela se dívat „Nechte mě jít! Nechci to vidět!" popravčí se sklonil a začal kreslit runy. Černo-bělovláska se snažila dostat ze zákeřného sevření, ale bylo to, jako kdyby ji nedrželi ani lidé, nemohla se vůbec pohnout. Mezitím se muži povedlo dokreslit poslední čáru a poprava začala „Ne!!!" kolem dívky se vytvořilo velké množství energie, které předtím všechno zničilo, ale tentokrát tomu bylo jinak. Dětem kolem ní se nic nestalo, televize také stála na místě a rodiče v ní byli zjevně bolestivě připravování o energii. Netrvalo to tak dlouho, ale pro Elizabeth to bylo jako století, a její rodiče sklopili hlavu, mrtví.

Děti konečně zmizely a pustily ji. Elizabeth spadla na zem, z očí jí tekly slzy „Mami... tati..." vzlykala.

Neměla ale chvilku odpočinku, kolem ní se rozsvítily obrazovky, jichž si předtím nevšimnula. Na nich se začala přehrávat ta poprava od samotného začátku, dívka rychle pohlédla do země, ale obrazovky se objevily i pod ní, a když zvedla hlavu, tak se nacházely i nad ní „Kdyby nebylo tvojí matky..." zaslechla hlas svojí babičky a ohlédla se na starou ženu, která držela v ruce hůl. Silně se rozmáchla a praštila Elizabeth.

Victoria otevřela oči a opět se objevila mimo realitu, tentokrát v místnosti plné obrazovek, na nichž bylo něco nechutného. Přehrávala se tam poprava rodičů její kamarádky. Moc dobře si ten okamžik v té třídě pamatovala, kdy ta energie zasáhla všechny jejich spolužáky kromě jí samotné. Rozhlédla se kolem, okamžitě si všimla staré dámy, která stála nad malou holčičkou, jež moc dobře poznávala. Neustále se rozmachovala holí a nadávala. Stříbrovláska se rychle rozběhla ke stařeně a chytila ji tyč. Moc to ale nepomohlo, protože se náhle vytvořilo více stařen, které pokračovaly v rozdělané práci a ta původní zmizela „Liz! Liz! Musíš otevřít oči!" pokusila se ji probudit pouhými slovy, ale ani to nepomohlo.

„Omlouvám se, neměla jsem se nikdy narodit..." zaslechla tichý šepot patřící její kamarádce.

„Ts..." vydala ze sebe Victoria, než se skrčila a objala malé děvče. Zabránila tak stařenám, aby Elizabeth mlátily, ale pokračovaly, takže všechny ty rány dostávala první „Liz, už je to v pořádku..." řekla a začala ji hladit po hlavě ignorujíc bolest.

„Eh?" malé děvče otevřelo uslzené oči a už nevidělo žádnou obrazovku, ale známou tvář „Viky..." pošeptala „Mamka a taťka... oni..."

„Já tě ochráním..." pošeptala stříbrovláska, její hlas se změnil na dětský, ale příliš to nevnímala. Objala svoji kamarádku „budeme navždy spolu..."

„Slibuješ?" zeptala se Elizabeth.

„Slibuju..." usmála se Victoria. Všechno kolem nich zmizelo a už tam byly jen dvě děti, které se na sebe usmívaly „ale teď už musíme jít, dobře?"

„Dobře..." přikývla černo-bělovláska.