Zkažená duše

7. kapitola

Victoria i po pár dalších dnů Elizabeth ignorovala, protože na ni byla stále naštvaná. Nechápala, proč ji to dívka nemohla říct, a to ji podráždilo ještě víc. Aarav k nim taky raději nechodil, protože nechtěl být prostředníkem mezi nimi, či si vůbec vybírat strany. Znamenalo to, že druhá byla sama, ale nevypadala smutně, nebo jakkoli dotčeně, takže vůči ní první necítila ani žádnou lítost.

Stříbrnovláska si na konci dalšího školního dne uklízela opět svoje věci, když se před její lavicí objevila Hikari. Dívka se na ni usmála „Ahoj."

Černovláska jí úsměv opětovala „Ahoj. Hele, nechceš jít se mnou do města? Konečně jsem našla vhodnou restauraci, do které tě můžu pozvat..." zasmála se.

První se ohlédla směrem k lavici druhé, ale černo-bílovláska beze slova odešla ze třídy. Poté se opět podívala na čtrnáctou a přikývla „To zní dobře..." zvedla se „můžeme jít rovnou?"

Hikari přikývla a společně šla s první do města „Hele, všimla jsem si, že se poslední dobou vůbec nebavíš s Elizabeth a tím druhým..." pronesla a podrbala se po hlavě „Je to pořád kvůli tomu, co se stalo... když nebyla na tělocviku?"

Stříbrnovláska vydechla a překřížila ruce na prsou „Ano, dalo by se to tak říct. Navíc, když jsem se jí zeptala, proč teda byla tak unavená, tak mi neodpověděla..."

Černovláska přikývla „Musím uznat, že Elizabeth je velmi tajemná. Jako kdyby něco skrývala..." poté se ale podrbala po hlavě „ale asi se mi to jenom zdá," zasmála se, než ukázala na nějakou restauraci „tady to je!"

Victorii její slova na chvilku zarazila, ale vcelku rychle se vzpamatovala „Tak mě teda zveš," zasmála se dívka a vešla dovnitř. Vypadalo to tam vcelku útulně, spíše než restaurace, do kterých chodila, to dávalo vcelku domácí pocit.

Spolu si sedly ke stolu, kde čtrnáctá začala první popisovat jídla, co tam mají „Zatím jsem toho tolik neměla, ale co jsem měla, bylo vážně dobré..." Stříbrnovláska ji klidně poslouchala, než se rozhodla objednat to, co ji dívka doporučila. Skutečně si tam pochutnala a Hikari byla příjemná společnost. Rozuměla si s ní mnohem více než se svojí kamarádkou z dětství a mohly spolu i probírat runy či bojové umění a meče.

„Je někam, kam bys chtěla ještě zajít?" zeptala se Victoria po jídle. Pravdou bylo, že chtěla s černovláskou strávit o trochu víc času. Cítila se s ní v klidu a pohodlně.

„Hmmm..." Hikari poznala, že s ní chce první být déle, tak se mírně usmála „mohli bychom se tady podívat po památkách. Slyšela jsem, že je tu jeden starý kostel a také, že na náměstí je nějaká kašna, která plní přání a i nějaký zvláštní park... hmmm..."

Stříbrnovláska přikývla „To zní skvěle!" poté si ale odkašlala „Zní to dobře, můžeme se projít... jenom nevím, kde to všechno je."

„To nevadí, my to spolu najdeme," řekla Hikari a udělala pár kroků před Victorií, než se na ni s úsměvem otočila „a případně to můžeme zkusit zase jindy..."

První polknula. Měla zvláštní pocit, jako kdyby se jí zrychlilo srdce a zároveň ji začaly hořet tváře „Dobře..." zareagovala vcelku tiše a stoupla si „myslím, že jsme na náměstí už vlastně byly. Nejsem si jistá, ale mám pocit, že tam je ten obchod pro kouzelníky..."

„Oh, tam kde jsme se posledně potkaly?" zasmála se „Jaká to byla náhoda... jako kdyby nám to byla souzeno."

„Co to říkáš," zareagovala tiše Victorie hledíc do země a drbajíc se na krku.

Čtrnácté přišla první vážně roztomilá a nemohla si pomoct, chtěla ji škádlit o trochu více „Víš, že jsi vážně roztomilá, když se červenáš?"

„Cože?! O čem to mluvíš... já... já..." rychle si sundala klobouk, aby si jím mohla zakrýt celý svůj obličej „Nečervenám se..."

Hikari se zasmála a pohladila dívku naproti ní po hlavě „Promiň, nemohla jsem si pomoct..."

Victoria posunula cylindr dolů tak, že ji byly už vidět pouze její modré oči. Černovlásce přišlo, že takhle snad nikdy první neviděla. Ve třídě působila vždy tak vážně a teď se tady před ní červenala a byla nervózní „Neškádli mě... není to fér..."

Čtrnáctá se podrbala na hlavě „Promiň, promiň..." řekla s úsměvem, ale vůbec nezněla vážně. Netušila, že by někdo jako Victorie mohla mít takovouhle roztomilou stránku, ale pak si vzpomněla na to, jak už se párkrát předtím opravila, když zněla nadšeně. Vydechla, první musela mít určitě přísnou výchovu.

Obě dívky spolu vyrazily po městě hledajíce památky. Prvně došly tedy na náměstí, které věděly, kde je. Skutečně tam uviděly kašnu, které si předtím nevšímaly. Victoria rychle došla ke fontáně a prohlédla si ji „Koukej, kolik je tady mincí..."

Hikari se zasmála „Chceš si taky něco přát?"

Stříbrnovláska přikývla a z peněženky si také vytáhla minci „Je k tomu nějaká zvláštní formule, nebo to tam prostě jen hodíš?"

„Stačí to tam jen hodit a pak si něco přát, ale nesmíš to nikomu říct, jinak se to nesplní," černovláska byla překvapená, že se dívka na něco takového ptá, ale stejně ji to bez otázek vysvětlila. První hodila do kašny peníz a sepnula ruce, aby si něco přála. Hikari s úsměvem udělala totéž.

„Tak kam půjdeme teď?" zeptala se poté Victoria, než dodala „Nebo spíš kudy půjdeme..."

Čtrnáctá se zamyslela, než ukázala náhodný směr „Můžeme třeba tudy..." první přikývla a spolu ušly kratší cestu, než se Hikari zeptala „Co sis vlastně přála?"

„To se neříká," usmála se stříbrnovláska.

„To jsem ti měla zatajit," vydechla černovláska, než se zasmála.

„To bys neudělala..." pronesla Victoria „určitě bys mi nechtěla nijak ublížit..."

Hikari přikývla a obě pak pokračovaly v cestě. Trochu to tam prošly, ale kostel nakonec nenašly a navíc se začalo stmívat, tak se rozhodly, že se raději vrátí.

Na koleje se dostaly až pozdě večer, ale Victoria se stejně rozhodla, že se konečně musí začít učit nová kouzla z té knihy, co si koupila. Prolistovala si ji, než se rozhodla naučit sledovací kouzlo. Vzala křídu a podle knihy poprvé na velký míč nakreslila runy. Rychle si chytila spánek, protože ji začal trochu bolet a chvilku tak stála po dobu pár minut, než opět zvedla hlavu. Normálně se nic nedělo, když kouzlo udělala špatně, nebo alespoň necítila žádné utrpení „To je ta knížka špatná, nebo jsem někde udělala chybu..." vydala ze sebe podrážděně dívka, míč pak vzteky zahodila. Několikrát se odrazil od zdi, než vypadl z otevřeného okna. Victoria se rychle podívala za ním ven „No to je snad jak naschvál..." zabručela, ale musela pro něj dojít. Jenže když vyšla, tak překvapivě věděla, kde je a vlastně šla přímo za ním. Stříbrnovláska ho vzala do ruky a pousmála se „Tak že by se mi to povedlo?"